Příslušník operace RSM
Už několik let jsem se chtěl podělit o svůj příběh z armády, a tak jsem sehnal jednoho neznámého novináře. Zrovna jsem luštil křížovku v mém oblíbeném časopisu, když zaznělo zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila pečovatelka a oznámila, že mám návštěvu. Naklonil jsem se z křesla, abych přes ni viděl. Za dveřmi mého pokoje postával velmi vysoký, hnědovlasý muž. Usoudil jsem, že to nemůže být nikdo jiný než můj najatý novinář. Řekl jsem pečovatelce, ať ho pozve dál a nabídne mu kávu nebo něco k pití. S vysokým mužem jsem si podal ruku, jakmile vešel do dveří. Měl pevný stisk a trochu se mu klepala ruka. Na první pohled měl jasně zelené oči. Ta barva mi velmi někoho připomínala. Přesně takovou zelenou barvu měl i můj syn. Poté jsme se usadili ve vedlejším pokoji. On si z brašny vyndal nahrávač, takový jako používají všichni novináři, propisku a tlustý blok na zapisováni poznámek. Trochu usrkl z hrnku kávy, který mezitím přinesla pečovatelka. Z jeho hlasu byla slyšet nervozita, když promluvil „Tak můžeme začít“. Já jsem se ho zeptal, jestli mám začít mluvit odkud chci, nebo rovnou o operaci RSM, i když jsem věděl, že začnu od svého mládí. Mladý novinář mi odpověděl „je to jen na Vás pane“. „Říkejte mi Martine, prosím, na formálnosti si moc nepotrpím“. On mi na to jenom přikývl, tak jsem zapátral v paměti, zhluboka se nadechl a začal vyprávět.
Moje jméno je Martin Císař. narodil jsem se v Pardubicích. Přitom, co jsem studoval vojenskou akademii v Brně, jsem poznal jednu slečnu. Na první pohled jsme se zamilovali. Po nějaké době jsem ji požádal o ruku. Ona mi je celý můj život oporou. V roce 2002 jsem vstoupil do armády. Přesně do vojenského útvaru 22. základna vrtulníkového letectva Náměšť nad Oslavou. Ta se nachází asi 120 kilometrů od mých rodných Pardubic. Byl jsem pyšný, že jsem po nějaké době tvrdé práce dostal titul majora. Před nasazením do zahraniční mise jsem měl funkci velitele letky. Od mala jsem měl rád letadla a vrtulníky. Doufám, že moji vášeň zdědí i můj syn. Celou dobu, když jsem byl na zahraniční misi, mi posílal obrázky různých letadel v obálce spolu s dopisy od mé manželky.
Události 11. září zapříčinily vpád Američanů na afghánské území. Od 7 října 2001 začala válka v Afghánistánu. A právě tyto události velmi významně zahýbaly mým osudem vojáka.
Několik měsíců předem mi oznámili, nadřízení v armádě oznámili, že v listopadu odjíždím do Kábulu na misi pomáhat jiným našim českým vojákům. V září 2014 jsem procházel přípravným výcvikem na zahraniční misi v Afghánistánu. 3. – 15. září jsme se zúčastnili mezinárodního cvičení AMPLE STRIKE 2014. Cílem tohoto cvičení na našem území bylo sladění činnosti pilotů taktického letectva a vojáků na pozemních operacích nasazovaných v zahraničních operacích ISAF v Afghánistánu.
Přímo na misi jsem byl nasazen v listopadu roku 2014. Letadlem z Prahy jsme přiletěli do Kábulu. Na letecké základně Bagrám jsme měli s ostatními vojáky nějaké hlídky. Operace nesla název RSM. Sloužil jsem ve vojenském útvaru 10. a 11. úkolové uskupení, 14. AAT Kábul. AAT je zkratkou Air Advisory Team – letecký poradní tým tedy to, čemu jsem se věnoval celou dobu, co jsem sloužil armádě. Zde bylo mým úkolem zastupovat velitele 14. jednotky AAT Kábul.
Mise vznikla na pozvání afghánské vlády a v souladu z usnesení Rady bezpečnosti Organizace spojených národů z roku 2014. Jejím účelem bylo pomoci afghánským bezpečnostním silám a institucím rozvíjet schopnost bránit Afghánistán a chránit jeho občany v dlouhodobém hledisku. RSM fungoval s jedním centrálním uzlem v Kábulu/Bagramu, kde jsem byl nasazen právě já. Vyprávěl jsem, zatímco jsem si prohlížel své staré věci z misí, které jsem měl úhledně naskládané v krabici.
Mise RSM pod vedením NATO v Afghánistánu byla zahájena 1. ledna. Zaměřovala se především na výcvikovou, poradenskou a asistenční činnost na ministerstvech bezpečnosti a ve vyšších řadách armády a policie. Úzce spolupracovala s různými složkami afghánské armády, policie a letectva. 14.2. 2015 bylo předáno velení 438. mezinárodní letecké letky (AEAS). Asi měsíc poté jsem se v březnu vrátil zpět do Česka.
Na této misi jsem poznal spoustu nových lidí a za tuto zkušenost jsem velmi vděčný. Například jsem zde oslavil svoje narozeniny. Přes telefon mi popřála i moje rodina. Členové našeho týmu včetně mě dostávali různá ocenění a medaile. Do dnes mám schované medaile. Jako třeba Pamětní medaile 14. leteckého poradního týmu (14. AAT) a Medaile ministra obrany Za službu v zahraničí – mise RSM. Tu nám předával generál Petr Pavel, který je teď prezidentem. Prstem jsem přejel po fotografii z kufříku. Když jsem domluvil, všimnul jsem si, že si přisedla i moje pečovatelka. Chvíli jsme seděli v tichosti. Pak jsem si odkašlal a zeptal se novináře „pokud máte ještě nějaké otázky, ptejte se teď. Za chvíli začíná můj oblíbený vojenský seriál“. Novinář se chvíli zamýšlel, a nakonec se zeptal „před pár týdny jste oslavil 89 narozeniny, vzpomínáte na svoje služby v armádě často?“ Odkašlal jsem si a odpověděl jsem „rád vyprávím svým vnoučatům. Třeba je inspiruju a ony budou také chtít vstoupit do armády a bránit naší zemi“.
Novinář poděkoval, slušně se rozloučil, vstal a na chodbě si ještě chvíli povídal s pečovatelkou.
O měsíc později mi přišel dopis ve velké obálce. Otevřu ho a najdu vydáni novin s mým článkem. Nahoře je datum duben 2072. Před spaním si článek přečtu. U poslední věty usínám.
Veronika Janoušková, Nikola Kociánová
UNPROFOR & UNCRO
Psal se rok 1998. Krajina byla podivně ztichlá. Lidé se báli vycházet z domů a život jako by se zastavil. Tichem se nesl jako stín. Šel důstojně, avšak vypadal jako bez života. Přitom si broukal neznámou písničku. Jeho kroky vedly na jisté místo. V Chorvatsku není moc míst, kam by mohl voják Čech mířit.
Když vešel do hospody, tak nemohl přehlédnout dvě velmi známé tváře. Až když si sedl a objednal všem to nejlepší pivo hned po českém, tak ho někdo pozdravil. Promluvil na něj chladný hlas. ,,Mohu si přisednout?“ Chorvat mluvící česky? Zajímavé, pomyslel si Pavel. ,,No, když myslíš.“ Osoba si sedla na jediné volné místo u stolu v rohu hospody naproti němu a jeho dvěma přátelům, Hynkovi a Mečislavovi. Osoba se na ně zadívala. ,,Proč, když tu jste tři, máte jenom dvě židle?“ Mečislav vycouval s invalidním vozíkem. ,,Ňákej problém šéfe?“ Všichni tři se na něj zadívali a po chvíli trapného ticha se Pavel zeptal: ,,Kdo jste a co tady vlastně děláte?“ Osoba se představila. ,,Jsem tajný agent Pastelka. Vasil Pastelka.“ Všichni tři na něj zůstali koukat ve snaze nenápadně zakrýt výbuch smíchu. Agent dodal: ,,Přišel jsem za vámi, protože já a další agenti hledají, obcházejí a vyslýchají vojáky z tehdejší zdejší mise.“ Pavel, Mečislav a Hynek se po sobě podívali a Hynek řekl: ,,Záleží na tom, co chcete slyšet.“ Agent se opřel o stůl. ,,Všechno od začátku až do konce.“ Pavel tedy po krátkém zaváhání spustil.
,,Tak fajn, co víte?“ Agent se zarazil. ,,Já? Uh… Tak fajn. Jediné, o čem nás kdo informoval, je Tango. A UNPROFOR je nám také docela záhadou. Prý jste zde, řekněme, jen plnil svou funkci.“ Mečislav oddrandil k baru a pak se zase vrátil. ,,Dělal jsem tam řidiče.“ Agent se na něj podíval. ,,No, základku jsem si odchodil v Kolíně. Prarodiče žili v Chlumci nad Cidlinou, kam jsem chodil na střední a po roce jsem se tam na úkor otce přestěhoval. Studoval jsem tam obor opraváře zemědělských strojů. Ani mě to moc nebavilo. Potom už jsem chodil na vojnu.“
,,Kdy jste vstoupil do armády?
,, 1990? Jo, 1990. Tehdy jsme ještě s chábrama zaslechli, že něco něco Chorvatsko.
,,Měl jste ženu? Děti?‘‘
,,Na to nebyl nikdy čas. Ani mě to moc nezajímalo. A navíc jsem měl tehdy na práci důležitější věci, něž tohle.‘‘
,,A co ten UNPROFOR. Stalo se tam něco zajímavého nebo máte nějaký osobní zážitek?‘‘
,,Teď by mě zajímalo, co odpověděli ti ostatní.‘‘
,,Jací ostatní?‘‘
,,Dyk jste říkal, že jste tajný agent a vyslýcháte ostatní. Tak mě zajímají odpovědi těch ostatních, co na tom nechápete?‘‘
,,No, chci slyšet váš názor.‘‘
,,Jakože na UNPROFOR? A však vám to teď říkám, že jste tajný agent a všechno byste měl dávno vědět, ne?‘‘
,,Ověřuji si informace z různých zdrojů.‘‘
,,Kristova noho, no nic. Nevim, jestli vám ostatní řekli to samé, teda pokud jste vůbec nějaké vyslýchal, nebo jestli o tom můžu mluvit a kecat to takovým individuím, jako jste vy, ale údajně jsme jednou vydali občany do rukou nepřítele.‘‘
,,Jak se může stát, že omylem… No nic, tak. Pokračujte.‘‘
,,Jestli vám bude stačit ten váš notýsek.‘‘
,,Pokračujte.‘‘
,,Jo, jasně. Takže, UNPROFOR. Tak, já jsem tam odjel v dubnu 1992. Měli jsme za úkol oddělit válčící strany a ochránit civilisty. Všechno to ale samozřejmě začalo dřív. Každopádně to dopadlo tak, jak to dopadlo. Domů jsem odfrčel v dubnu 1993.‘‘
,,Co to třeba rozvést.‘‘
,,Ještě jsme tam osvobodili nějaký fráníky ze základny Karin.‘‘
,,Fráníky??‘‘
,,Francouze.‘‘
,,UNPROFOR nebyla vaše jediná mise.‘‘
Nastala chvíle ticha. Hynek a Mečislav jen popíjeli pivo a sledovali tuto žhavou debatu. Hospoda byla prázdná. Kdo by tam taky co pohledával takhle časně zrána.
,,No, ještě jsem byl na UNCRO.‘‘
,,Myslíte operaci OSN na obnovu důvěry v Chorvatsku?‘‘
,,Ehm, taky se to tak dá říct.‘‘
,,Upřímně, co se dělo mezi tím?‘‘
,,Jak jako mezi tím?‘‘
,,Tak fajn, mlčte si. Ale víte, co by mě zajímalo? Co zrovna vy pohledáváte v Chorvatsku. Zrovna vy.‘‘
,,Já jsem tu jen dočasně. Byl jsem uctít památku. Jinak jsem dočasně tady u Hynka.‘‘
Hynek se zadusil.
,,Eh, jo, já, Hynek, jo, čus. Cože? Nečum.‘‘
,,Ty seš idiot,‘‘ odvětil Mečislav.
,,Ty máš co říkat,‘‘ zasmál se Pavel. ,,Do UNCRO jsem byl nasazen 1995, taky duben. Tentokrát jsme jim víc pomáhali – jakože zdravotnicky a tak. A pak byla v srpnu operace Bouře. To bylo docela velký. Chorvati tam tenkrát mrzačili… sakra, jak to… jo, Srbskou armádu Krajiny. Pro Chorvaty to byly klíčové bitvy, protože se nehodlali smířit s existencí Republiky Srbské Krajiny atd. A potom jsme tam měli mírovou pozorovatelnu Tango 23. Byla mezi Srbama a Chorvatama. Jenže 5. 8. 1995 tam dopadl minometný granát a všechno šlo do… no, víte kam.‘‘
,,Jak to, že tam nikdo nebyl na nic připravený?‘‘
,,Byla to mírová pozorovatelna s lehkou municí a pár zbraněma, co jsme asi měli dělat. Poplach sice vyhlášený byl, ale i tak. Když jsme se alespoň zčásti vzpamatovali, už jsme jenom pozorovali Chorvaty, jak si to štrádujou kupředu.‘‘
,,A proč vám teda nikdo nepomohl?‘‘
,,Obrněný transportér s lékařem, který vyrazil na pomoc, byl prej zadrženej Srbama. Potom se velitelství rozhodlo, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. Mně se podařilo zprovoznit obrněný transportér. Tak jsem jel vepředu a čekal, jestli něco nebuchne. Zbytek, kdo mohl, pěšky za mnou.‘‘
,,A zranění?‘‘
,,Krom 2 ztrát jen většina měla střepiny různě po těle, já měl štěstí. Jinak ty raněný odvezli do nemocnice v Gospiči.‘‘
Hynek se začal smát stylem mentálně postiženého osla. Co si budem, Hynek byl typický Čech. V hospodách jedině pivo a vepřo knedlo zelo.
,,A nějaká vyznamenání?‘‘
,,Jo, 2 placky. Jedna za UNPROFOR a druhá za službu v zahraničí od ministra obrany.‘‘
,,Nejdřív chábři, potom fráníci, a teď placky. Míň česky, prosím.‘‘
Nastala dlouhá chvíle ticha.
,,Víte co?‘‘ řekl Pavel. Agent se k němu naklonil a on mu něco zašeptal. V agentovi hrklo, pomalu se oddálil, vstal a odešel na toalety. Pavel, Hynek i Mečislav, navzdory svému upoutání na vozíku, se také zvedli a odešli. Jak se tak vzdalovali od hospody, ozval se výstřel…
Olga Hrdá, Magdaléna Dědová, Iva Popovská
Tajemství otcova deníku
3. ledna 1996
Byl leden 1996, já se loučil se svou zemí a odjížděl na zahraniční misi IFOR.
Četl jsem první řádky služebního deníku mého otce, který jsem našel v jeho staré vojenské tašce.
Jugoslávie se rozpadá. Když se Slovinsko s Chorvatskem odtrhli, začali se představitelé bosenských Srbů bouřit. Tento konflikt zašel až do chvíle, kdy Srbové začali ničit Chorvatská města a vesnice na srbském území. Chorvaté se brání podobným způsobem. Pro změnu ničí srbské obce na chorvatském území. Já nastupuji až do třetí fáze války. Naším úkolem je zajistit klid v zemi.
V ohromných náklaďácích jedeme až do Bosny, kde budeme rozděleni do skupin a vyfasujeme tanky. Cesta ubíhá vcelku rychle ale už teď se mi stýská po ženě a malém Péťovi.
4. ledna 1996
Přejíždíme hranice a vidíme první zničené domy, obchody i školy. Trpící krajinu, a ještě nepohřbená těla nevinných lidí. Hrůza pohledět.
Za několik hodin přijíždíme na místo určení. Fasujeme tanky a další potřebné vybavení. Mou novou rolí je kulometník. Každý z nás má jen svou osobní tašku s několika málo věcmi.
15. března 1996
Není moc co zapisovat, stále kontrolujeme, zadržujeme a bojujeme. Je to náročné…
23. dubna 1996
To, co se stalo včera bylo doposud to nejnáročnější. Několik muslimských rodin dopoledne v Otoce napadlo srbskou policejní stanici. Potom se vztyčenými muslimskými vlajkami táhli na Novi Grad. Než tam ale došli zastavili je Srbové a potyčka začala. Aby se všichni uklidnili, musel jeden z mých kolegů vystřelit do vzduchu. Už jsme si mysleli že to skončilo, ale někdy asi ve tři hodiny odpoledne se do sebe zase pustili. Museli jsme je neustále uklidňovat a přestalo to až někdy v devět hodin večer.
Páni, nechápu, že táta byl i u tohohle. Vždyť o tom se teď učíme ve škole.
3. června 1996
Povolali mě domů takže se vracím zpátky do Prahy. Těším se až uvidím Evu a malého Péťu.
V Praze jsem dostal čestný odznak za službu v misi IFOR.
Aha to je jeden z těch tří, co jsou vystavený v obýváku a máma z nich poctivě utírá prach.
Další zápis je až po dvou letech…
5. srpna 1998
Minulý týden mi přišel povolávací rozkaz, jenže já teď prostě odjet nechci, Eva je těhotná a my jen čekáme, kdy to na ni přijde. Nemůžu ji tady přece nechat se dvěma malýma dětma na krku.
7. srpna 1998
A je to tady zase stojím na tom stejným místě jako před dvěma a půl rokem. A zase se loučím s rodinou. Naše mise pokračuje…
8. srpna 1998
Když jsme dorazili na vojenskou základnu Donja Ljubija, všechno šlo jako posledně, jenom s tím rozdílem, že nejsem kulometník, ale střelec.
20. srpna 1998
Brečím… dnes mi velitel předal telefon, volala Eva, že se nám před několika hodinami narodila Markétka. Váží 3,02 kg a měří 42 cm.
12. – 13. září 1998
Volby. Máme dohlížet na jejich klidný a spravedlivý průběh. Mimo občanů se tady pohybuje hodně mezinárodních pozorovatelů, zajišťujeme jejich bezpečnost.
21. října 1998
Dnes mi nadporučík oznámil, že má za pár dní přiletět posila z Prahy, můj kamarád Rosťa. Je to nadporučík a skvělý pilot, jeho úkolem prý bude přepravit vrtulníkem několik našich chlapů do vzdálenějšího Gorni Vakuf. Těším se, až ho uvidím a snad i chvíli pokecáme.
25. října 1998
S Rosťou jsme hodili řeč, prý se mu také narodila dcerka. Víc jsme si říct nestihli, protože musel zase letět. Doletěli v pořádku, ale na zpáteční cestě se výrazně zhoršilo počasí, Rosťa udělal pár chyb a ty je všechny stály život. Vrtulník se zřítil a narazil do strmého kopce u obce Stipaniči. Zasáhlo nás to všechny a na jejich počest jsme drželi minutu ticha.
Ty kráso nedovedu si představit, že by teď můj nejlepší kámoš Martin umřel, to bych nedal.
24. prosince 1998
Vánoce na misi nejsou nic příjemného, sice se situace trošku zklidnila ale stejně musíme být připravení na cokoliv. Myslím teď hodně na Rosťu. Jediné, co mi zvedlo náladu je fotografie dětí, kterou mi Eva poslala poštou. Péťa strašně vyrostl a Markétka má Eviny oči.
2. února 1999
Poslední měsíce probíhaly klidněji a já se zase vracím domů, konečně uvidím Markétku na vlastní oči.
4. července 2005
Doma jsem byl šest a půl roku. Bylo super vidět, jak děti rostou a poznávají svět. Já teď ale zase balím svou vojenskou tašku a vyrážím na misi. Slíbil jsem Evě, že už je to naposledy. Tentokrát mířím do Kosova. A už ne tak docela válčit, ale spíš udržet současný mír a pomoct válkou postižené zemi.
5. ledna 2006
V pořádku jsme se vrátili do Chrudimi, kde nás přivítali a se svou medailí z Camp Ville jsem se vrátil domů do Prahy. Teď jsme zase všichni spolu a já je už nikdy neopustím.
Navždy věrný své zemi rotmistr Luboš Novotný
Tak rád bych si s ním o tom povídal… Ale nemůžu, krátce po návratu táta zahynul při autonehodě.
Anita Russe, Lucie Herynková