5. listopadu jsme se vydali se do Divadla Komedie na představení s názvem Panoptikum.
Příběh byl směsí osudů účastníků cirkusu v podobě choreografie. Vše bylo doprovázeno hudbou, hrou světel a zajímavých kostýmů, díky této směsici byla atmosféra přímo dusivá.
Nyní se přesuňme k mému osobnímu názoru a tady chci upozornit, že je velice subjektivní. Jsem člověk, který miluje dobré divadlo, ale tohle k nim bohužel nepatřilo.
Příběh nebyl příliš strukturovaný, nenavazoval na sebe a postupoval spíše kouskovitě, chvíli byl obraz o jedné postavě a za chvíli o jiné. Bylo to značně těžké na pochopení, člověk musel dosti přemýšlet, co vlastně každý pohyb znamená. Mám ráda dobré, silné příběhy s dějem a dialogy. Toto bohužel není jeden z nich.
Mnohokrát se v ději objevila spousta zvláštností, které s příběhem nesouvisely. Jako by tvůrci postupovali takto: „No, Maruško, co tam dáme? Co kdyby byla těhotná a on měl obrovský nos? A co kdyby se na konci velitel cirkusu proměnil ve slepici? Ano, Maruško, to je naprosto perfektní!”
Jsem si jistá, že Panoptikum si určitě najde svoje diváky, kteří milují choreografii, dobré pohyby a symboliku. Jen já k nim nepatřím.
I přesto se však moc těším na to, kam zavítáme příště.
Za Klub mladého diváka K. Čeperová, 8. E
