JASMÍNA JOHANESOVÁ (září)
Kapitola I. „Nepolíbená“
Jmenuji se Jasmína Johanesová. Svému deníku svěřuji i to, co nemusím.
Máma mě vozí každé ráno a pokaždé, když zaparkuje auto před školou, vystoupí se mnou a loudí pusu. Den co den mě takhle ztrapňuje. Ale letos už zasáhla má nejlepší kamarádka Hedvika. „Této!“, tak ji oslovovala už ve školce, „je to trapné líbat dceru v devítce na veřejnosti!“ Máti se snažila o úsměv, ovšem spíše to vypadalo jako zakousnutí se do citrónu. Nezmohla jsem se na jedinou poznámku. Protočila jsem panenky a šla vstříc novému školnímu dni. Jako jedinou ze třídy mě ještě žádný kluk nepolíbil. O randění nemluvě, i když…
Ani nechci zavzpomínat na loňský školní večírek, kdy má snaha o komunikaci se spolužákem byla spíše fiaskem. Dodnes nechápu, proč přede mnou zbaběle utekl na školní záchody a už se na večírku neukázal. A to jsem se vyfikla, jak nejlépe jsem mohla. Ani má blond hříva mě nezachránila před dalším trapasem. A že jsem jich za ten rok v osmičce nastřádala. K tomu se ještě dostanu.
Teď vám přiblížím trochu naší rodinku. Otec pochází z Maroka a matinka je Češka, tudíž je jasné, že jsem trochu exotiky podědila. Kamarádka Hedvika mi nemůže odpustit naše návštěvy koupališť. Chuděrka se smaží celý den na slunci a večer vypadá jak čerstvě nandaná rajská omáčka. Zatím co se já projdu ke stánku se zmrzkou a zpátky na deku a jsem osmahlá. Obvykle večer odcházíme z plavča jako rajče a černoška. Nikdy nevydržím jako Heduš ležet a opalovat se. Raději se ve vodě potápím, skáču z můstku a dokazuji okolí, že umím „čupr“ šipku. Letos při nástupu do školy v 1. září jsem si umanula, že musím někoho sbalit. Ale nejdříve se vrátím a prozradím mou první zkušenost. Ta byla vážně hustá. Jak poznamenala Heduš. V knihovně jsem se seznámila s intelektuálním Vincentem. Kvůli němu jsem začala chodit na hodiny flétny do umělecké školy, kam chodil 2krát týdně. A jinak studoval na nedalekém gymnáziu prvním rokem. Já byla v osmičce. I když vypadám starší a snažím se koketovat tím, že v jednom kuse mhouřím své hnědozelené oči, mám stále na kluky smůlu. Vincent byl podle mého názoru podivín, co byl v knihovně víc než doma. Kdykoliv jsem ho potkala v knihovně, byl zabraný do nějaké náročné četby. Harryho Pottera byste u něho jen stěží hledali. Na hodinách flétny jsem trpěla. Hraní jako takové by ještě šlo, ale noty jsou můj nepřítel. Asi po 14 dnech věčného popichování se konečně Vinc osmělil a nabídl mi procházku v parku. Byla jsem v sedmém nebi. Za to Heduš měla mateřské pudy. Vůbec nebylo nápadné, že kam jsme se hnuli, byla Hedvika. Nejdříve v tom parku, kde jsme se s Vincem nevinně procházely si četla Heduš noviny. Ovšem, když do nich důležitě zírala, zrovna co jsme procházeli kolem, noviny byly vzhůru nohama. Mé posunky byly marné. Po druhé se přihnala jak záchranářská četa s deštníkem před kino, když během promítání začalo lít. Bylo to hezké gesto, Heduš nechtěla, aby mi zmokla nakadeřená blond hříva, ale…
Když jsme vyšli z kina, Heduš spustila. „Jééé, vy jste byli taky v kině?“…a po celou cestu až k našemu domu nám dělala garde a vyprávěla zážitky z úplně jiného filmu. Na nástěnce vedle kina si špatně přečetla program, co se právě promítalo a vyprávěla o filmu z minulého týdne, na kterém byla se svým starším bráchou. Vinc jen trpělivě přikyvoval. Pravý gentleman. Říkala jsem si v duchu, jak tím u mě stoupl, to je jasné, ale Heduš jsem proklínala. Mé posunky, aby byla zticha, brala zřejmě jako vrozený tik. Abych to trochu zkrátila, asi po dvou měsících mě pozval do malé chatky v zahrádkářské kolonii na okraji města. Říkala jsem si. KONEČNĚ! Konečně přišel můj vysněný den. Pravda, byla tu nervozita, ale já si opakovala: „Teď konečně budu líbnutá.“ To je děsný slovo. No nic, povídám dál, jak se věci vyvíjely.
Chatka byla pochopitelně rodičů. Útulná, maličká. Jedna místnost, podkrovní pokoj, kde se spalo, a veranda. V místnosti dole bylo všechno. Rozkládací gauč, televize, rádio, dvou plotýnkový vařič, stůl a malá kamna. Vinc roztáhl gauč, který sloužil i jako jídelní lavice, otevřel okenice, to aby navlhlý vzduch opustil místnost, a nechal, ať sluneční paprsky ukáží, co umějí. Během chvilky bylo opravdu v chatce příjemně. Roztáhla jsem deku a rozprostřela ji na gauči, abych se také přičinila. Nervozita stoupá a deku jsem po celé délce stále dokola uhlazovala. Vinc šel ven do kůlny (kde mají zásoby jídla) a já hupsla na gauč, opřela se o zadní opěradlo. Sedla jsem si tak, aby sluneční paprsky za mnou v okně více ozářily mou blond hřívu. V domnění, že budu více přitažlivá. Zrovna, když se Vinc vracel s plnými skleničkami žluté limonády, vyndala jsem z batohu banán. Mumlání žaludku bylo zahnáno, ale co se slupkou? Byla jsem si jistá, že sedím ve správné pozici, a odmítla jsem se hnout z místa. Nenapadlo mě nic lepšího než, že jsem frajerským gestem hodila slupku za sebe do otevřeného okna. Měla jsem připravenou větu, že pak slupku při odchodu zvednu a hodím do popelnice u vrat, ale slupka se vrátila jako bumerang a rozplácla se mi na temeni hlavy. Asi vám nemusím vyprávět, že má tvář nabrala velice sytých barev a při otočení se do okna, jsem s hrůzou zjistila, že v okenním rámu je síť proti létajícímu hmyzu. Vincent to prostě nevydržel a vyprskl smíchy. Chtělo se mi ječet, brečet, zmizet, neexistovat. Ale pak se uklidnil a jako správný kavalír přispěchal a z načechraných vlasů mi slupku sundal. Pak mě pohladil a řekl: „To nic, měl jsem tě upozornit, že je tam síť.“ Projela mnou lavina vášně, která se během další minuty nadobro rozplynula, když dušeným smíchem podotkl, že mají i koš. Ovšem že to myslel z legrace, jenomže o líbání už nemohla být ani řeč. Po této události, která se hned rozkřikne, jsem si hodila marod. Mou předstíranou angínu jsem považovala za jediné rozumné řešení, jak si srovnat myšlenky. Nechám to vyšumět a začneme znovu. Bláhově jsem si namlouvala. Mezitím si ale Heduš pouštěla pusu na špacír v domnění, že tak stoupne má reputace. Výsledek jejího vyprávění o mě a Vincentovi byl následující.
Po krátkodobé nemoci jsem šla do školy plná očekávání, jak mi holky i kluci budou pochlebovat a gratulovat, že konečně mám kluka a ještě k tomu staršího. Nic takového se vážně nekonalo. Kdybych zrovna nebyla po simulované nemoci, hodím si marod znovu. Výsměch spolužáků jsem nesla těžce. Dozvěděla jsem se totiž od kluků, že Vinc je jinak orientovaný a s holkou by tudíž nikdy nechodil. Bylo mi příšerně. Přede všemi jsem klesla. (Říkala jsem si pro sebe). Doma jsem večer co večer bulela do polštáře, že zůstanu do smrti nepolíbená. Hedvika mi volala každý večer. Věděla, že zase cedím! Povzbuzovala mě slovy: „Neřvi, tímhle život nekončí, jsi ještě mladá. Vyrazíme do kina.“ Zrovna dávali Twilling ságu další pokračování. Ten den jsem odsunula haldy posmrkaných papírových kapesníků a souhlasila, že se jde do kina. Po zhlédnutí upírské ságy jsem se rozhodla, že si budu pěstovat image upíra. Ale o tom vám povím až příště.
Konec I. kapitoly
Vlaďka Sobotková Maková