EGYPŤANKA SE
NTHINA
Dívka s neobvyklým jménem Senthina (Sentyna) měla jednu velkou vášeň, Egypt. Zdědila ji po otci, který byl archeolog. Sice svou jedinou dceru nebral na své výpravy, ale umožnil jí již druhé letní prázdniny v Egyptě. Jelikož se jejich rodina rozrostla o přírůstek v podobě chlapce s černou kudrlinkou na hlavě, jela Senthina do Egypta pouze s otcem. Toužila tam zažít nějaké dobrodružství. To se bohužel nedostavilo (i přes krásný pobyt u moře a návštěvě památek, kterých si užila), a tak si vymyslela po návratu vlastní dobrodružství.
Její nadšení pro královnu Nefertiti jí zaměstnávalo denně mozek. Takříkajíc zhltla jedním dechem knihu za knihou o královně tak krásné říše jakou byl Egypt. Ale měla načtenou i knihu mrtvých díl I. a II., kde s nadšením četla o spojení duše s tělem v království nebeském či říkadlo pro vstup do rozlehlé haly „Dvojí pravdy“ a uctívání Osirida, vládce Západu. Také četla (mnozí ho jistě znají) Egypťana Sinuheta od Mika Waltariho. Senthina se dokázala při čtení všech knih naprosto ponořit do doby vládnoucích královen a králů, že občas měla o ni matka strach, když se u večeře zjevila nalíčená jako královna Nefertiti či Kleopatra. Když zrovna neměla zabořený nos v knize, seděla u televize při vysílání právě zmíněné Kleopatry. Maminka, která chodila obývacím pokojem sem a tam a uklízela vyžehlené prádlo, si neodpustila poznámku nanejvýše pro ni urážlivou: „Aby Ti nepraskla čočka v oku, ty naše Egypťanko!“ Senthina bez zbytečných připomínek vypnula televizi. Vzdala se zhlédnutí filmu za přítomnosti rodičů. Film se nahrával do záznamu, tak upřednostnila tužku a sešit, ve kterém stvořila příběh, ve kterém hrála hlavní roli. I přesto, že byla žákyní budoucí 7. třídy základní školy, v příběhu ztělesňovala patnáctiletou dívku jménem Athúna (Atúna).
Její příběh začal v Egyptě, jak jinak v Údolí králů, kam Athúna odjela se svým otcem archeologem. Athúna očekávala zhmotnění světa do bezbřehé záře. Otec jí vyprávěl o opětovném úmrtí v božím království. O to více ji přitahovala zvěst o proměně v živoucí duše a shromáždění bohů.
Otec zbožňoval noční procházky ještě horkým pískem. Ani to si Athéna nenechala ujít a stále se ohlížela, jestli neuvidí duchy mocných bohů. Ale místo toho se objevil jen doposud skrytý v písku had. Athúna začala vřískat a skočila otci na záda. Had jakoby si řekl: „To nemám zapotřebí poslouchat,“ a zmizel v hromadě navátého písku. Ale našel se někdo jiný, kdo reagoval na pronikavý, intenzivní vřískot, a to bloudící duše tímto světem již tisíciletí, žena, která se při svitu luny znenadání zjevila před nimi. Oblečena byla do přiléhavých šatů na ramínka a dlouhé vlasy měla spletené s živými květy a rostlinkami. Osvícena rudou září na Athúnu promluvila řečí, které Athéna nerozuměla. „Jako královna Nefertiti!“, pomyslela si Athúna. Od okamžiku zjevení nezavřela úžasem ústa. Otec pochopil pouze to, že je kněžkou. Byla zatracena pro neposlušnost. Vydala se jinou cestou, než která jí byla předurčena. Měla velkou vášeň pro tanec. Ovšem jediný tanec, co jí příslušel, byl tanec takzvaně akrobatický, kterým si na počest bohyně připomínali stvoření světa. A kněžka začala Athúně a jejímu otci předvádět zmíněný akrobatický tanec. Při slavnostech hrály bubínky a kněžky tleskaly rukama zrovna jako Athúna. Pak jí kněžka ukázala ještě několik zakázaných tanečních kreací a ty doprovázela broukáním jakési písně.
Píseň zřejmě vyslyšel i někdo jiný. Ten, co zatratil její duši. Pojednou začal od severu vát silný vítr. Písek se zvedl do výše jednoho metru. Otec už věděl, že je zle. Byla to jakási předzvěst, že tímto to nekončí a začne písečná bouře.
V zemích třetího světa vás to může stát i život, proto se hbitým krokem uháněli schovat do zříceniny chrámu Ramesse III. Na zdech bylo vyobrazeno několik uměleckých děl. Při pohledu na ně až chvílemi mrazí. Je v nich uchována bolest, smutek, ale i radost. Athúna si se zaujetím prohlížela neměnné symetrické osoby stojící vedle sebe. „Zde byla nalezena konopa s víkem nějakého vládce, viď tati? Vystavili jste ji v muzeu v Káhiře, je to tak?“, spekulovala Athúna. Otec byl nadšený, že jeho dcera zdědila stejnou vášeň a s úsměvem odpověděl. „Ano Athú a také je tam vystavena bohyně Mut. To byla sestra tvé oblíbenkyně Nefertiti“.
Otcův obličej zvážněl. Co si teď počnou? Písečná bouře může trvat i několik hodin a mají poslední měch s pitnou vodou a v batohu pár sušenek, které mlsala Athúna moc ráda. „Tati, myslíš, že duchové jedí sušenky?“, ptala se Athú s úplně vážným výrazem. Otec to nekomentoval, byl zamyšlený a jen pokrčil rameny. Athú vyndala sušenky a nabídla je kněžce. Té se už při prvním soustu rozzářily oči. Nikdy nic tak dobrého nejedla. Aby se revanžovala své nové přítelkyni, pobídla kněžka Athúnu, aby opakovala kroky, co jí právě ukazovala. Nejdříve ji učila akrobatický tanec. Nejsou to žádná salta či kotrmelce, ale jemný tanec s piruetami. Byl to ten tanec, co při slavnostech všichni milovali. Když Athúna již byla znalá tohoto tance, učila ji kněžka další a další. Ona ztělesňovala destruktivní sílu, kterou nabízela teď své nové přítelkyni. Byl to jakýsi obřad, jenž znala jen kněžka. Athúna si pomyslela, že tohle by asi na “diskošce“ neprošlo. Ale kněžka tančila procítěně, každý pohyb měl svůj příběh. Ti, co uvalili kněžku do věčné temnoty, se báli, aby je tímto tancem neočarovala. Dřívější mentalita lidí se od našeho světa až tak nezměnila. Stále budou závistiví lidé, když se objeví človíček s něčím novým. Ale vraťme se ke kněžce. Z jejího tance vzešlo něco nového, jakýsi nový styl. Ona sama si ho vymyslela a tím se odsoudila k věčnému
bloudění. Její život byl krátký. Byla zaživa pohřbena v pouhých dvaceti letech. Ale hudebník, který byl do ní zamilován a denně jí chodil hrát na harfu, její hrobku později vyzdobil nádhernými malbami a náhrdelníkem. Ten byl symbolem skarabea, věčných proměn ve světě zemřelých. Díky němu mohla Athúna s otcem kněžku spatřit. Kněžka si s Athúnou zpívala písně. Athú sice nerozuměla tomu, o čem zpívá, ale líbilo se jí to. Když začalo venku svítat, otec usnul. Ty dvě vystrčily nos, jestli se bouře přehnala. Vítr byl ten tam. Nechali otce ještě chvilku spát. Kněžka malovala prstem do rozpáleného písku symboly, když se otec probudil, zapsal si do sešitu každý detail. V ten moment kněžka zmizela a už ji nikdy nespatřili. Po příjezdu domů se otec snažil rozluštit opsané symboly. Byl tu konec prázdnin a nástup do školy. Athúna ve škole zpívala svaté texty, které ji naučila kněžka. Otec rozluštil z písma psaném v písku, že jde o písně čtyř větrů. Athúnin zpěv vzbudil obdiv všech přítomných v sále, kde reprezentovala třídu při slavnosti zahájení nového školního roku pro prvňáčky. A to byl konec příběhu o Athúně.
Senthina, která dokončila svůj smyšlený příběh, se odvážila a přečetla ho v září při hodině dějepisu, a nejenže sklidila velký potlesk, ale také paní učitelka poslala její práci do soutěže. Příběh sice nevyhrál, ale skončil na krásném třetím místě.
KONEC.