Nová láska v muzeu II. část
Napsala: Vlaďka Maková – Sobotková /pro LABYRINT: školní časopis/
Zato nový den tak hladce nezačal. Kamila s Valerií čekaly před oděvní průmyslovkou na konci městečka a podupávaly značkovými botkami. Sylva viděla už z dálky, jak mají holky nasupený výraz. A teď to začalo – výčitky, křik a slova, která by v televizi vypípali.
„Holky, moc mě mrzí, že jsem vás v tom nechala, ale dovedete si představit, jak by táta šílel, kdyby mě zatkla a vyslýchala policie?“ obhajovala se Sylva.
„A víš, jak jsme to schytaly my? A hlavně, byl to tvůj nápad, Sylvie!“ křičela Kamila, hodila hlavou a odkráčela ke své skříňce, kterou vztekle třískla. Valerie jen naštvaně zakroutila hlavou doprava, doleva a mlčky odešla do třídy. Sylva na ně zavolala: „Holky, mě to vážně mrzí!“
Při vyučování Sylva nevěděla, která bije. Buď okusovala tužku nebo ret a nebo se dívala z okna. Vyučování narušil školní rozhlas: „Slečna Valerie Pekárková a Kamila Žďárská se dostaví o přestávce do ředitelny!“
„Tak a je to tady,“ vzdychla si Sylva a otočila se z druhé lavice u okna na Kamilu a Valerii, které seděly za ní. Hodila po nich soucitný pohled a špitla: „Mám jíst s vámi holky a přiznat se, že jsem tam byla taky?“
„Trochu pozdě, holka, tím by se teď nic nezměnilo!“ řekla Kamila. Byla zvyklá, každému říct na rovinu, co si o něm myslí. Sylva byla zoufalá. Nevěděla, jaký správný krok udělat. „Zvoní, jdeme!“ Valerie se zvedla a postrčila Kamilu před sebe.
Sylva zatím celou dobu stepovala na chodbě a netrpělivě čekala, až se otevřou dveře u ředitelny. Neměla tušení, jak to vlastně dopadne, třídní důtka, vyhazov ze školy? To vše se jí honilo hlavou.
Už zvonilo na další hodinu, ale děvčata stále nevycházela. Po dalších deseti minutách se konečně dveře otevřely: „A sakra,“ řekla Sylvie, když viděla, jak Valerie brečí. Sylva k ní hned běžela. „Nech mě,“ odstrčila ji Val. Holky na sebe už do konce vyučovacích hodin nepromluvily. Když přišla poslední hodina, přistál na lavici Sylvie dopis: „Dnes u Černého srdce v šest hodin!“
Po přečtení Sylva kývla na srozuměnou Kamile a Valerii, které už stály mezi dveřmi třídy a jen čekaly na souhlas. Pak uraženě odešly.
Sylvie dnes ani nešla na oběd. Neměla chuť k jídlu, srdce měla sevřené a nic ji netěšilo. Než došla domů, pípla jí SMS zpráva na mobilním telefonu. Bála se to otevřít. Další výčitky jejích nejlepších kamarádek by už neunesla. Na displeji se ukázalo cizí telefonní číslo. Otevřela zprávu. Byl to Aleš. Vyloudil se jí malý úsměv na tváři. „Ahoj zlobilko, co takhle v pět u nádraží, zajdeme na koktejl? Aleš.“
Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. „V pět?“ přemýšlela, „to bych stihla, s holkama mám schůzku až v šest.“ Odepsala tedy: „Ahoj zachránce, budu tam. S“
Přidala do kroku, aby stihla úkol z chemie a referát z češtiny. Ještě převléknout. Před zrcadlem strávila víc času než u učení. Když konečně usoudila, že černá sukně a zelený top, který jí šel ke stejně zeleným očím, by ušel, tak začalo lejt jako z konve. „Tak a nestíhám.“ Zmateně začala vyhazovat ze skříně, co by si do takového slejváku mohla vzít. Džíny, černé triko, černý svetr, tenisky, deštník a práskla dveřmi.
Měla to jen tak tak, aby dorazila na minutu přesně. Nerada nechávala někoho čekat. Ani ona to neměla ráda. Aleš už na ni čekal. Přivítání bylo trochu rozpačité. Vešli do kavárny Jahodový ráj. Objednali si jahodovo-banánový koktejl a Sylvie mlčky nepřítomně hleděla do prázdna.
„Co je s tebou, Sylvo, jindy toho napovídáš?!“ zkoumavě ji Aleš prohlíží. Povyprávěla mu, že se na ni holky zlobí kvůli té včerejší noci v muzeu a že neví, jaký postih je čeká, ale že viděla Valerii brečet. Aleš jako budoucí učitel rozebral se Sylvou celou situaci a poradil jí, ať jde sama za otcem a přizná se ke své lehkomyslné akci. Sylvie věděla, že přiznat se otci bude jako dostat se do samého pekla, ale i přesto se jí zvláštně ulevilo. Snad proto, že našla konečně nějaké východisko. A ještě jí to poradil kluk s krásným úsměvem a čistou dušičkou. „Snad je to můj strážný anděl,“ pomyslela si a konečně vyloudila ze sebe úsměv. Aleš byl rád, že ji mohl alespoň trochu podpořit. Při těch vzájemných usměvavých pohledech úplně zapomněla, kolik je hodin. „Propána, už je čtvrt na sedm, holky mě zabijou.“ Vylítla z kavárny a ruku v ruce s Alešem utíkali k restauraci U Černého srdce. Byla tam v šest dvacet pět, ale holky už tam nebyly. Nečekaly, to bylo jasné. Vždyť Sylva chodí vždy přesně.
„Běž za Kamilou domů a vysvětli jí to,“ snažil se Aleš něco vymyslet. Sylvě se zalily oči: „Kamila ani Valerie by to nepochopily, budou to brát jako další podraz.“ Sklopila hlavu a šouravým krokem se nechala od Aleše doprovodit před dům, kde bydlela. Vila jako hrad s ovocným sadem. „Tady bydlíme,“ ukázala Sylva. Zůstala stát před domem a kopala si nervózně do kamínku. Aleš se osmělil (vždyť si to doma tolikrát zkoušel před zrcadlem). Přitáhl si Sylvu k sobě. Zvedla hlavu a Aleš ji políbil. Z polibku byl dlouhý polibek, až splynuli ve velké objetí, ve kterém zůstali několik minut. Zůstali by i déle, ale v tom…
Kdosi za Alešovými zády odkašlal: „Ehm,ehm…“
Sylva zvedla hlavu, kterou doposud měla položenou na Alešově rameni.
„Aha, takže na náš kašleš a taháš se s Bartákem!?“ Kamile naštvaně svítily oči jako vlčici, co se chystá zaútočit. Valerie, která jindy skoro nekleje a je jak němá, pronesla strohou leč jasnou větu: „Tohle je definitivní konec našeho přátelství.“
Sylva se pustila Aleše. Ten pochopil, že cokoliv by řekl, bylo by to špatně. Sylva mu pokynula, aby raději šel, a gestem pravé ruky mu ukázala, že zavolá.
„Holky, nechte mě to vysvětlit, prosím!“ Jenomže Kamila ani Val nechtěly nic slyšet. Nasadily rychlé tempo k odchodu. Sylvie vešla do domu a slzy, které se doposud snažila zadržet, se valily z očí jako přívalové deště. V předsíni viděla tátovy boty. Šla za ním do pracovny. „Tati, máš chvilku?“ řekla mezi dveřmi a hlas se jí chvěl. „Jistě,“ ozvalo se za krakonošskými vousy. Otec seděl za velkým starožitným stolem a cosi psal. Zvedl hlavu. Viděl červené oči a vzlykající pláč své dcery. Drsným hlasem pronesl: „Z jakého průšvihu tě mám vytáhnout nyní?“
„Tati, asi mě zabiješ, ale než to uděláš, nech mě to dopovědět a slib mi, že mi nebudeš skákat do řeči. Slibuješ?“ Otec přikývl, ale moc mu jeho souhlas nevěřila. Oprávněně. Otec její vyprávění několikrát přerušil třísknutím do stolu, při kterém vždy nadskočila nejen lampička, ale i Sylvie. Ta ale nadskočila strachy, protože věděla, že i když dovršila 16 let, nejde otec pro ránu daleko, pokud by šlo o nějaký její malér.
Rozhovor kupodivu neskončil fackou, ale zákazem vycházek a pozastavením kapesného, které bylo dosud dvě stě korun měsíčně, ale za dobré známky byla stovka týdně navíc. Ovšem, když se vyklubala špatná známka, platili se daně a vysoké.
Druhý den šel otec do školy rovnou za paní ředitelkou. Sylvie stála za dveřmi a z ředitelny se ozýval smích. Nechápala to: „To chce nejdřív nahodit dobrou náladu a vypráví ředitelce vtipy, nebo co?“ honilo se jí v hlavě. PO chvilce otec vyšel ven, zase měl ten neutrální výraz, při kterém nepoznáte, je-li něco špatně, nebo dobře. Otec Sylvii strčil do ramene: „Mazej do třídy!“. Nechtělo se jí tam. Kamila a Valerie se usmívaly od ucha k uchu na své spolužačky, ale jak vešla Sylva, úsměv byl ten tam.
O přestávce si nechala paní ředitelka znovu zavolat hříšnice včetně Sylvy. Kamila s Val se po sobě koukly. „Že by se přiznala?“ špitla Valerie. Samozřejmě, přeci v tom své kamarádky nenechá. Paní ředitelka si s nimi sedla a všechno prodiskutovaly. Jelikož děvčata neudělala v muzeu žádnou škodu, stáhla podmínečné vyloučení pro Kamilu a Valerii. A to i díky otci Sylvie.
Ale bez úplného trestu to nemohlo zůstat. Takže napomenutí ředitelky školy bude snad dostatečné ponaučení. Děvčata musela slíbit, že už žádné tajné noční výpravy do muzea či jiných míst, kde v pozdním čase nemají co dělat, se nebudou opakovat.
„Slibujeme,“ řekly trojhlasně. Na chodbě školy si děvčata všechno vyříkala a kamarádství FOREVER (navždy), co nosí na svých řetízkách jako talisman, začaly opět nosit.
Sylvie získala zpět své kamarádky a ještě nového kluka, se kterým prožila nádherné časy ještě další tři roky.
KONEC