Alalie
Přijíždí dostavník, psal se r.1898 září a v Ženevě byl právě spáchán atentát italským anarchistou Luigi Luchenim na Rakouskou císařovnu Alžbětu, která milovala Bavorsko stejně jako dívka Alalie. Zatímco celé Rakousko bylo zahaleno smutkem, tato dívka se právě s rodiči přistěhovala do Vídně, kde kam se podívala, vlál černý samet. Novináři se předháněli o co nejpikantnější úvodní článek o smrti císařovny. Národ truchlil, avšak Alalie necítila smutek, protože s císařovnou Sisi soucítila jinak. Zajímala se o její život a osud už dávno. Přečetla nesčetně novinových zpráv o zvláštním vnitřním smutku, který zahltil císařovnu, přála si odejít z tohoto světa. Byť jen v myšlenkách po smrti toužila, bůh ji vyslyšel a zemřela bez velké bolesti.
Alalie, jak ji začali říkat rodiče a přátelé, trpěla od 8 let chorobnou ztrátou řeči. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ani ona sama. Lékaři byli bezradní. Ze dne na den ji pohltil zvláštní splín a zamkl jí i ústa. O 10 let později splín ještě vzrostl. A stejně jako císařovna Sisi, měla Alalie myšlenky na předčasný odchod z tohoto světa. I přes vnitřní nepokoj zbožňovala svůj rodný dům na venkově Bavorska. Ta vůně sena, posekané trávy či dobytka ji alespoň držely při životě, ale přestěhování do Vídně ji vzalo i růžový nádech na jejích líčkách. Bylo to pro ni těžké. Velké město, mnoho lidí a ona cítila strach. Příroda jí byla nadevše. V Bavorsku měli malý statek, chovali zvířata od slepic po krávy. Nemluvě o kočkách, které stále přibývaly jako roj včel. Alaliin otec dostal nabídnu, která se podle jeho slov neodmítá. “Ředitel slavnostních vozů železničářů“. „No nezní to vznešeně?” pochvaloval si otec, který právě rozlepil obálku se smlouvou k nové práci. Jeho nadšení nesdílel nikdo. I maminka raději dýchala čerstvý vzduch venkova. Tam se alespoň starala o dobytek, ale co ji čeká ve městě? Jejich jediná služebná odmítla ihned. Otec ani nestihl dokončit větu a služebná měla sbaleno. Ještě ten den odešla do nedalekého statku.
Alalie vysedávala u okna, a protože bydleli ve čtvrtém patře poschodí, kochala se alespoň pohledem do korun stromů. Maminka ji pohladila po vlasech, a jakoby ji četla myšlenky, pronesla tiše. „Alespoň něco zeleného, viď, holčičko?“ Řádky, které se plnily v Alaliiným sešitě, byly naplněny touhou, sny, zármutkem, nadějí na nový život, po kterém toužila.
Báseň: „HLAS PŘÍRODY“
Dny ve městě plné lidí se nekrátí,
proč musela jsem přikývnout na beznaděj, co se nevrátí.
Já vrátit bych se chtěla do míst naděje,
kde lásku naleznu bez hloupého závoje,
který nosím před lidmi,
aby nespatřili ty slzy,
můj smutek a žal,
touhu po životě a dál….?
Nechám si zdát, co zítřek přinese,
obrátím se k přírodě a ta mne unese.
Ze všeho, co cítila, se chtěla vypsat a její sešit byl co nevidět plný veršů. Tak jako jiné dívky si psaly deník, aby vše, co právě prožívají, zaznamenaly do svého tajného sešitu s koženou vazbou ,Alalie psala básně. Milovala poezii. Jejím oblíbeným autorem byl řecký básník Henrich Hein. Většina lidí jeho básním nerozuměla, ovšem Alalie pochopila hned spletitost těch veršů, neboť i ona cítila ten závan svobody, po které toužila. Byl tu podzim se vším, co k němu patřilo. Barevné listí dláždilo chodníky, větve stromů se předháněly, které udělají větší úklon, neboť vítr si s nimi celé dny pohrával. To jediné se zdálo Alalii hezké. Pestrost barev ráda přenášela na plátno. A její obrazy měly opravdu sílu. Ve městě začal podzimní jarmark. Kolem to vonělo klobáskami, sýry, čerstvým pečivem a všude bylo plno lidí. Každý se dral kupředu, aby zakoupil to či ono. “Lidé se chovali jako blechy, které chtějí urvat kousek z člověka a vysát ho do poslední kapky krve,“ honilo se hlavou Alalii, když tak stála s rodiči a vychovatelkou uprostřed tržiště na náměstí a pozorovala ruch velkoměsta. Stála s kamennou tváří, když vtom si ji zvláštním, ba až přísným pohledem opodál změřil jeden mladý muž. Alalie s mladíky neměla žádné zkušenosti. A tak ji ani nenapadlo, že na ni někdo hledí. I přesto, že se mladík domníval, že ho zahlédla. Když Alalie odvrátila hlavu ke stařeně, která se dohadovala se zákaznicí o ceně kozího sýra, měl mladík čas k prohlédnutí každé části jejího těla. Úhledně sčesané vlasy do drdolu s kloboučkem, zelené šaty až na zem lemované bílou saténovou stuhou s dlouhými rukávy. V ruce držela složený slunečník téže barvy a obličej měla zahalen jemnou krajkou. Přistoupila k hádajícím se ženám, nadzvedla si závoj a napsala na kousek papíru, zda by mohla ochutnat kousek kozího sýra. Po ochutnání Alalie usoudila, že cenu, kterou žena za sýry nabízí, je oprávněná. “Sýr je dobré kvality,“ napsala znovu a na obě ženy se usmála. Rozpor byl vyřešen a Alalie měla dobrý pocit. Ona sýrům rozuměla ,vždyť když žili na statku dělali sýry nejen z kozího, ale i z ovčího mléka či kravského. “A ta smetana!“ zavzpomínala. Mladík, který ji s úžasem pozoroval, si konečně mohl prohlédnout rysy v jejím nyní nezakrytém obličeji. Ale netrvalo dlouho a Alalie závoj opět spustila dolů. Mladík z ní nespouštěl oči. Byla pro něj velkou záhadou. Fascinovalo ho, jak stále cosi píše a pak to ukazuje prodávajícím. Šel blíže, upoutalo ho, že se dívka zastavila u ženy, která pletla košíky. Opět jí ukázala cosi napsané a už seděla vedle ní a naslouchala všemu, co jí žena vysvětlovala. Alalii zaujala hbitost, s jakou žena košíky pletla. Malé, velké košíky, ošatky i jiné. Alalie přisedla k ženě a učila se základům. Velice rychle pochopila, jak přehazovat proutí, aby vznikl pevný tvar a základ. Mladík, kterému konečně došlo, že dívka zřejmě bude němá, neuniklo, že pochází z lepší rodiny. O to víc ho zaujala její touha naučit se obyčejné věci. Se zájmem sledoval, jak se ty něžné, pěstěné prsty začínají proplétat mezi proutím a po několika minutách byla čtvrtka košíku hotova. Od krásného pohledu ho vyrušila jakási žena, oblečená do šedých šatů s černým šátkem kolem ramen a jednoduchého drdolu. Gestikulovala rukama na slečnu. Mladík ihned pochopil o koho jde. “No jistě, tohle bude vychovatelka,“ zamumlal si pro sebe. Alalie si oprášila šaty a věnovala ženě s proutím děkovný úsměv. A jaktak naslouchala kázání vychovatelky, zvedla hlavu a zaregistrovala mladíka, který stál téměř před ní. Cítila, jak jí zahořely tváře. Ale uklidňovalo ji, že přes závoj neodhalil její nesmělost a ostych. Pousmála se a sklopila své krásné modrozelené oči. Mladík cítil, že jí není lhostejný. Nechtěl ji ztratit z dohledu, a tak se nenápadným krokem držel za nimi, aby vysledoval, kde dívka bydlí. Teď zná její adresu a bude doufat, že když se neustále bude motat kolem jejich domu dívku potká. Alalie věděla, že jde za nimi, cítila to. Že by jiskřička toho, po čem tolik toužila? Pero, papír a už se valil jeden verš za druhým.
Báseň: TOUHA JE MÁ SÍLA
Touha je síla,
tančí jak víla,
ve mně samé
a to poté,
co prvně jsem ho spatřila a
k zemi se vášní svalila.
Došla k oknu s básní v ruce a opakovala si v duchu verše, které napsala. Hledí přes zavřené okno a zahlédne mladíka, který ji sledoval už na tržišti. Poodtáhla hedvábný závěs a jemným gestem mu ukázala, ať počká, že půjde ven. Dočkal se o dvě hodiny později. Musí se nechat, že byl vytrvalý a trpělivý. Alalii se konečně povedlo uprosit vychovatelku, aby se šly projít do parku. Jako správná dáma nesměla chodit ven bez doprovodu. Vyšla z domu tentokrát bez závoje. Ještě před domem rozevřela slunečník, opřela ho o pravé rameno, aby ji vychovatelka neviděla, a věnovala mladíkovi takový úsměv, že cítil neskutečnou radost a v dáli zvony. Počkat to nebyly zvony, ale hlas srdce. Šel za nimi o několik kroků dál. Kdyby to zpozorovala vychovatelka, byl by zřejmě oheň na střeše. Následoval je až do parku. Alalie se vychovatelkou posadily na lavičku, a když je mladík míjel, nenápadně hodil vedle ní psaníčko. Alalie se sehnula, jakoby si chtěla znovu zavázat střevíc, a psaníčko sebrala. Stálo v něm:
„Slečno, jmenuji se Alex. Pozoroval jsem Vás již na trhu a byl jsem okouzlen Vaším zájmem o věci, které jsou dívkám jako jste Vy cizí. Rád bych Vás poznal více. Srdečně Alex“
Vychovatelka nic nezpozorovala, byla začtena do knihy. Neustále četla romantické příběhy, které končily dramatem, jako v jejím osobním životě. Při čtení těchto knih měla pocit, že není jediná na světě s podobným osudem. Alalie požádala zvláštními gesty, zda-li by ji vychovatelka nechala chvilku samotnou. Ona znala její splíny a přikývla na srozuměnou. Zavřela knihu a pomalým krokem se vzdalovala. Alalie se rozhlédla vlevo, vpravo a uviděla Alexe, jak postává u kašny. Alex ji pozoroval a snažil se odhalit povahu, do které nemohl proniknout. Když se usmála nebo když ji sledoval při pletení košíků, zdála se tak plná života. Ale když vyšla z domu, byla plna smutku. Alalie pokynula, že může přistoupit. Když opomeneme její hendikep, bylo na ní cosi zvláštního. Alex připravený na vše, vytáhl papír, pero a požádal o jméno. Chvilku si ještě dopisovali, ale netrvalo dlouho a vracela se vychovatelka. Políbil jí ruku a vtiskl jí ještě jedno psaníčko. Alalie si jej přečetla až doma. Stálo tam, že pokud by ona a její rodiče měli zájem, za několik dní se koná ve městě výstava uměleckých sochařských děl. Jo to sice pouze pro zvané hosty, ale obstaral by pozvánky .Tímto si pochopitelně rodiče získal. Hlavně otce, který obdivoval sochařské umění. Výstava byla velkolepá. Tisk se o ní zmínil s velice kladnou kritikou. I Alalie milovala umění. Obrazy, sochy a vůbec památky. Každá socha pro ni byla novou inspirací pro další básně. Sešit a pero, které nosila stále při sobě, už plnila dalšími řádky. Ty sochy pro ni znamenaly jakousi svobodu, jiný svět. Alex se zaujetím opět sledoval, jak se u každé sochy zastavila a jak se jí dotýkala, ačkoliv se to nesmělo.Dotýkala se prsty každého článku kamenné sochy, každého záhybu paží, rtů… Alex, v nesledovaný moment rodičů k ní přistoupil, vzal její ruku a spolu s ní znovu a znovu se dotýkal jemného kamene. Chtěl vědět, co asi cítí, nač myslí. Pak jí pohladil po tváři a přikývl, aby jí dal na srozuměnou, že ji vidí až na dno duše. Když výstava skončila, Alex doprovodil Alalii i s rodiče před dům a rozloučil se. Otec mu podal ruku a řekl, že je u nich vítaným hostem. S touto krásnou myšlenkou usínal a vracel se zpět k Alalii. Jak procítěně se dotýkala každé sochy a pomyslel si: “Kéž bych to byl já.“ A Alalie? Ta myslela na to, že kdyby nepoznala Alexe, nepoznala by cit, který ji plnil nadějí.
KONEC 1.ČÁSTI
(Pro školní časopis Labyrint: Vlaďka Maková Sobotková)