Ležím v posteli ve svém tmavém pokoji. Zdálo se mi, jako by se zdi přibližovaly, obepínaly mě jako oceány kontinent, jako by mi chtěly něco prozradit, pošeptat… Usnul jsem.
Budík zvonil snad už po páté, nechtělo se mi vstávat do toho temného dne, zahaleného do roucha smutku. Děda už s námi týden nebyl, bolí to pořád, ale takové věci se prostě dějí. Podíval jsem se na modrý budík ve tvaru lodi, který jsem minulé Vánoce dostal od dědy. Bylo půl deváté. Škola, dneska je škola!
Bylo první školní pondělní ráno a já zaspal. Rychle jsem posbíral kusy oblečení válejícího se na plovoucí podlaze. Popadl jsem tašku, která spíš připomínala kus látky na provázku s učebnicemi navrch. Rychlým tempem jsem se vydal ke škole. Rozrazil jsem mohutné vstupní dveře a rozběhl jsem se rovnou do naší třídy.
První hodinu jsem sice zameškal, ale druhou jsem ještě stihl. Poté nastaly hodiny čekání na zázrak v mojí unuděné lavici. Představoval jsem si, že za oknem létají Marťani a střílejí prchající učitele do zadnic. Přitom nám paní učitelka Novotná vysvětlovala cosi o druhé světové válce. Z ničeho nic zaznělo moje jméno: „Olivere!“ Podíval jsem se na paní učitelku. Byla to starší dáma se zkostnatělým tělem, přísnými malými očky a dlouhým hubeným nosem, na kterém visely kulaté brýle.
„Olivere, kolikrát se tě mám ještě ptát, kdy skončila druhá světová válka?!“
Zamumlal jsem něco ve smyslu 1940. Ještě jednou na mně pohlédla svým věčně rozzuřeným výrazem, připadal jsem si, jako by mě skenovala. Došlo jí, že nemá cenu se se mnou bavit, a vyvolala někoho jiného. Poslední zvonění znělo jako boží zvony. Tuny dětí se vyvalily do chodeb, strkaly se, narážely do sebe, padaly, prostě chaos. Já jsem se vydal rovnou domů. Temné tváře dospělých lidí na mě pohlížely jako na rozmazleného fracka, který nezná hodnotu peněz a podobných lidských marností. Vzory panelových domů mě míjely jako hejno ptáků odlétajících za teplem.
Doma opět ulehám do postele, ale ne v tak temné místnosti jako předešlý večer. Dnes jako by ze zdí vycházela jasná záře, a přitom byla úplná tma. S nejistým pocitem jsem usnul. Uprostřed jasné noci za úplňku jsem se probudil za hrozného hluku. Měsíc byl obehnán žhnoucími kometami, které okolo něj tančily jako tanečnice ohně okolo plamínku života. Vstal jsem tedy z postele a podíval jsem se na zeď, která byla nejblíž k mé posteli. Zeď už nebyla tou nudnou bílou stěnou, byla jiná, zářila stejně jako měsíc na obloze. Ornamenty, které byly pravidelně poskládané vedle sebe, na první pohled vypadaly úplně stejně, ale stejné nebyly. Z každého rohu na mně pohlíželo jiné zvíře – gepard, medvěd, kohout a žralok.
Najednou se začala z každého ornamentu linout jiná barva. Z levé strany barva červená a z pravé modrá. Barvy se uprostřed promíchaly a vytvořily jakýsi otvor, který se tvarem podobal dveřím. Dveře se otevřely a mně se naskytl nádherný pohled. Jako bych během jedné minuty procestoval tisíce rozmanitých světů, poprvé jsem se cítil šťastný. Najednou stojím na místě prázdném, a přitom mi připadá něčím zvláštní, až okouzlující. Jsem snad na zlatém pokladu? Ne, to není možné. Písek svítil oslepující krásou. Jako by mi chtěl něco říct, něco důležitého, ale nemohl, nedokázal to. Dostávám žízeň, přímo umírám touhou se něčeho napít, i když jsem se před minutou cítil nasycen. V dáli jako bych spatřil stín, ale čeho? Poušť vypadala jako nejodlehlejší, zároveň však nejrozzářenější místo na planetě. Přesto se zde prohánějí stíny. temna.
Zeď, tak prostě to slovo zní, přesto se v ní mohou skrývat různá tajemství.
Michael Jerman 9.B
(napsáno na konci 8. ročníku v hodině slohu)