JASMÍNA JOHANESOVÁ (Závěr)
Kapitola IV. Malé dobrodružství
Od posledního incidentu se skupinou Havranů už uběhlo pár týdnů a já se rozhodla vystoupit z tohoto spolku. Heduš měla jiný důvod proč zůstat. Byl v tom Adam, ano ten hodný Adam, kterého jsem zmínila v předchozí kapitole mého deníku.
Já a Samuel jsme si užívali zamilovanosti. Výlety na kole, procházky, dokonce jsme sjížděli řeku. Kdo by to byl řekl, co se mi opět přihodilo. Nikdy v životě jsem neseděla v kanoi, ale tvářila jsem se, že řeku sjíždím denně. Tak usedám elegantně do kánoe, vezmu do ruky foťák a začnu fotit. Nejdříve okolí a lidi, co mávají z břehu, a pak Samuela. Juknu na displej digitálního foťáku , fotka se nezdařila, tak jsem se vzepřela pravou rukou (abych se posunula dozadu ) a byli jsme pod vodou. Můj mobil, digitální fotoaparát a make-up v háji. To je na úvod pro zasmání.
Duben byl ten tam a v květnu už začali 30°C vedra. Ale na jaro jsem se těšila a vyloženě si ho užívám. Vincent, Heduš, já a Samuel jsme se rozhodli pro stanování o víkendu. Koukla jsem na delší předpověď počasí, která hlásila slunečno a 28°C. Moje zlatá mamina mi nabalila spoustu dobrot. Pro případ, že by se předpověď změnila, vzala jsem nějaké společenské skladné hry. Karty, hrací kostky, pak klasika karimatka,,spacák a jiné serepetičky, co dívka potřebuje, aby byla stále k nakousnutí. Oblečení sportovní, ale pozor, musí mi ladit i gumička do vlasů s teniskami. To jsem celá já. Samuel i Vinc vzali každý svůj stan pro dvě osoby a mohlo se jet. Vyrazili jsme brzy ráno na kolech. Směr byl jasný, Posázaví, ale do poslední chvíle jsme nevěděli, kde přesně rozbijeme náš tábor, o to víc to bylo napínavé a zajímavější. Chtěla jsem najít nějaké odlehlé místo u vody, kde nebude v dohlednu ani noha. Když jsme po dlouhé a únavné cestě sjeli ze silnice, udělali jsme si piknik v lese. Odpočinek netrval dlouho. Samuel zavelel jako náčelník smečky, že pojedeme dál. Ale musím říct, že všichni jsme se už těšili, až najdeme to správné místo, kde zůstaneme dvě noci. Cesta lesem byla příjemná. Stromy na nás vrhaly stín, a protože už bylo poledne, teplota se vyšplhala na 26°C, tak chládek uvítal každý z nás. Netrvalo dlouho a les se rozestoupil a ukázal nám neskutečnou nádheru. Jako první jsem zastavila, otočila se na ostatní a bylo jasné, že se už nehneme z místa. Louka, rybník, zase louka, kolem jen les a ticho. Nikde žádná cedule, že se zde nesmí stanovat, tak bylo rozhodnuto. To ticho bylo nad všechny léky světa. Ptáci zpívali takové melodie, které pohladily po duši. K večeru, když již plápolal oheň a oba stany byly postavené, byl slyšet jen koncert žab a cikád. Vyprávěli jsme si strašidelné příběhy a já se bála odskočit si i na malou. V tom hrobovém tichu kolem jsme zaslechly kroky. Vynadala jsem Samuelovi, který hledal ve stanu baterku, ať nechá těch zvuků a nestraší nás. Ujistil mě, že on to nebyl. Kroky se blížily a mě tlouklo srdce strachy. „Asi dostanu infarkt.“ Samuel posvítil do tmy a zařval: „Utíkejte, řítí se na nás divočák.“ Věděla jsem, že si srandu nedělá. V jeho hlase byl strach. Rychle jsem se zavřeli do stanu. Divočák dorážel na plachtu stanu. Pak bylo slyšet, jak ryje čumákem do země. Trvalo to sice asi 20minut, ale nám se zdálo, že to neskončí nikdy. Nikdo se ani nepohnul. Nevěděli jsme, co v takové situaci dělat. Divočák byl zuřivý a překousl vypínací lano. V zemi zůstala jen skoba a stan se nám zřítil na hlavu. Všichni čtyři pod jedním stanem jsme drkotali zuby i přesto, že bylo přinejmenším 20°C. Konečně se dupot divočáka vzdaloval. Odvážili jsme se vylézt ze stanu ven. Hlídala jsem pravou stranu, Heduš levou. Okolí jsme obě prosvěcovaly baterkami. Vinc se Samuelem se snažili opravit stan. Noc byla všelijaká. Stále jsem se budila a poslouchala zvuky přírody. Ukázalo se, že zde není bezpečno a začalo se balit. V dohlednu byl vidět u lesa posed. Vylezla jsem nahoru a viděla v dálce na louce ve vysoké trávě mladá prasátka a divočáka se samičkou. Vše bylo jasné. Samice se o mladé bála a tak zaútočila. Zanechali jsme dobrodružství, vyrazili do kempu na Sázavě. Sice tam byla hlava na hlavě, ale bezpečno. Kluci postavili opět stany a na chvilku jsme usnuli. Samuel mě k sobě ve stanu tiskl, div mě neumačkal. Zřejmě byl ještě v šoku z předešlé divoké noci. Bylo krásné, jaký měl o mě strach a starost. A Heduš? Zjistili jsme, že by vyzpívala ty nejvyšší tóniny, jaký měla ječák. V kempu jsme si to užili. Voda byla tak akorát a osvěžila. Celé dopoledne se trávilo na tobogánu. Po skromném obědě se vyrazilo na lodičky a závodilo se, kdo první dopluje k malému ostrůvku před námi. Byl to báječný víkend. A když jsme se vraceli v neděli domů, uvědomila jsem si, že mám toho nejbáječnějšího kluka, se kterým se nebojím ničeho. A nemohu zapomenout na skvělé kamarády Hedušku, Vincenta a později se k nám připojil i hodný Adam, který s Heduškou začal chodit o prázdninách.
KONEC
(Pro Labyrint: školní časopis – Vlaďka Maková Sobotková)