Chtěla se vrátit zpět a tak se otočila, ale cesta nebo nějaké světlo, kterým by prošla zpátky tam nebylo. Chvilku přemýšlela a pak se rozhodla, že se to bludiště pokusí projít. Šla několik dní i nocí, byla vyčerpaná, ale hlad ani žízeň neměla. Všude měla modřiny, jak pořád vrážela do zrcadel. Když už byla na pokraji sil sedla si a přemýšlela, jak by si tu cestu zkrátila, a vtom si vzpomněla, že v jedné knížce četla, že všechna zrcadlová bludiště musí mít někde skrytý žebřík nebo tajný průchod pryč a ten bývá většinou v rohu bludiště. A najednou dostala tolik energie a odvahy že by ten průchod našla za každou cenu, ale pořád jí něco v hlavě říkalo, že to je přeci magické bludiště a že není tak velká pravděpodobnost, že by tam nějaký únik mohl být. A tak zase bloudila, ale nebylo to beznadějné bloudění jako předtím, měla totiž naději a chuť se z toho bludiště už dostat. Alenka šla a šla a šla, až do té doby než před sebou uviděla černou stěnu. A tak podél té stěny šla až k nějakému klikatému podivnému žebříku. Nechtělo se jí po něm lézt, protože vypadal, že se každou chvílí zboří, ale co jiného jí zbývalo. Tak na něj dala první nohu, žebřík nebo co to bylo se začal malinko pohupovat, pak druhou nohu a to už se kymácel, že Alence bušilo srdce jako o závod.
Vylezla, až nahoru a na stropě byl dřevěný poklop, na straně měl úchytku na ruku a v rohu zámek na klíč. Začala zoufat, že se z toho bludiště nedostane, a pak ji napadlo se ten poklop pokusit otevřít. A povedlo se, Alence spadl kámen ze srdce, byla to úleva, že měla zase nějakou naději. Neváhala ani vteřinu a vylezla do chodby, kde si nemohla ani sednout, aby se nebouchla do hlavy. Podívala se okolo sebe a chvilku ji trvalo, než si uvědomila, že je to kanalizace a začala další cesta…
Mariana Bučková, 7. D