Za devatero chrámy a pouštěmi stálo jedno království, ve kterém žil bohatý chlapec Aladin, který vůbec nemusel krást a žil v přepychu mezitím, co království chudlo a zadlužovalo se.
Jednou ho však otec vyhodil před dům se slovy, že žil moc dlouho v bohatství a ničeho si neváží, ať taky pozná chudobu a vrátí se, až když bude skromný.
Chudák malý Aladin si neuměl poradit, sedl si k jednomu malému zahradnímu domku a plakal a prosil pouštní bohy o pomoc. Té se mu nakonec dostalo. Vedle něj stála osamělá zrezivělá zahradní konvice. Vzal ji do dlaní a otřel kousek špíny. Celý svět se zachvěl a z konvice vyletěl Džin. Aladin úlekem uskočil na stranu. „Kdo jsi?“ zeptal se překvapeně. „Jsem Džin. Jak ti mohu pomoci?“ Aladinovi se rozzářily oči. „Chtěl bych si vzít princeznu,“ vypálil hned. Džin se podrbal na bradě a roztržitě svěsil ramena. „To neumím.“
„Tak chci palác.“
„Něco jiného…“
„Truhlu zlata.“
„Já…promiň, chlapče. Bohužel jsem Džin, který neumí plnit přání. Ale mohu ti přeci jen něco nabídnout. Tady máš létající rohožku a chudé, ale zato čestné děvče. Přeji ti hezký život.“ Kolem se rozprskly jiskry a Džin zmizel. Aladin hodil konvici za písečnou dunu a pohlédl na to, co mu tam nechal. Dívenka měla roztrhané šaty a ušmudlanou tvář, byla ale tuze hezká. Seděla na létající rohožce. Posadil se vedle ní, odsvištěli pryč a žili šťastný život. Aladinova konvice se dostala do rukou zase jinému bohatému princi a Džin mu také daroval létající rohožku, ale to už je jiný příběh…
Kateřina Čeperová, 6. E
