Na dálném východě, kde vlál studený severní vítr, jestli je to vůbec možné, seděla na zápraží svého paláce mladá královna a sledovala vlny tříštící se o útesy. V dálce si povšimla delfínů, ale hlavní střed jejího zájmu upoutaly dvě ploutve nedaleko pláže. Obě se třpytily pod paprsky poledního slunce. Optala se tedy královna sluhy: „Sluho, kdo jsou ty podivné bytosti u pláže?“ Komorník u zámku pracoval teprve pár dní, ale rozhodl se odpovědět po pravdě: „Paní královno, tomu nevěřte. Mýty povídají o krásných ženách s rybí ploutví, ale asi jsou to nějaké obyčejné ryby.“ Nato odešel, aby nemusel odpovídat další otázky. Avšak mladičká královna nemohla na ty dva úkazy zapomenout, a tak chodila po poledni k zápraží zámku a snažila se ty dvě ploutve znovu zahlédnout. Nikdy se jí to nepovedlo, ale ani to ji neodradilo. Začala snít o tom, že by také měla ploutev a mohla v moři plavat s nimi.
Jelikož to byla královna, povolala si k sobě čarodějnici a svěřila jí svůj sen. Ta se usmála a řekla, že by to byla schopná splnit. Mladičká a nezkušená královna jí štědře zaplatila a dostala svou ploutev. Sloužící jí na plachtě donesli až k moři a vypustili ji do vody.
Ale na něco všichni dvořané, čarodějnice i mladičká královna zapomněli. Neuměla plavat.
Pokusila se o několik temp, potopila se pod vodu, ale už nevyplavala. Její mrtvé tělo se vznášelo na hladině tiše a pokojně. I vylovili královnu rybářským prutem, připravili jí skleněnou rakev a plakali tak dlouho, až se málem zalknuli. Jen v dálce se smála čarodějnice, když na vozíčku tlačila za kopcem svou hromádku zlata.
Čeperová Kateřina, 7. E