Žila jedna stará babice, z nosu jí trčely bradavice a povislá kůže jí visela přes bradu. Neměla žádné povolání, zato uměla snůšku kouzel, a tak z legrace chodila po světě a kazila lidem na potkání život. Jednou tak vtrhla do jedné malé chalupy, kde žila IsaBELLA se svým tatínkem, který se živil prodáváním věcí, které našel na ulici. Jeho dcera seděla na kašně na nádvoří, špinavé šaty jí hnily blátem a v rukou měla knížku. A i přes svůj ponurý šat a ušmudlané tváře od prachu byla pod tím nánosem špíny vlastně krásná. Čarodějnice viděla její bídu a napadlo ji, že by mohla být na světě ještě víc nešťastnější. Ze svého jednoho kouzla, které ovládala vyčarovala střevíčky a šaty, které samozřejmě zaklela. Vylákala IsBELLU na pustou louku. „Na děvenko. Vezmi si ty šaty, jsi chudá, třeba ti pomůžou.” A IsaBELLA neměla moc stání, poděkovala babičce a oblékla si krásné žluté šaty. Jenže najednou jí začaly na těle růst chlupy, z vlasů jí vytáčely zatočené rohy. Byla to čarodějnice a ta ji zaklela.
IsaBELLA utekla od otce pryč do lesů, kde našla starý děsivý hrad. Zabydlela se tam a všechen nábytek oživila, aby jí dělal společnost. Léta plynula a jednou se jí na kanapi objevila růže. Každý den ji chodila zalévat, ale každý rok růži upadl jeden okvětní plátek a proměnil se v prach.
Jednou se trním a pustým lesem probojoval princ, který se ve svém přepychu začal nudit a chtěl něco zvláštního. Šel dovnitř do zámku (a to bez pozvání, což je velmi neslušné, takže děti, nezapomeňte klepat, než někam půjdete) a uviděl tak IzaBELLU. Protože se mu nabízely jako manželky pouze urozené a krásné dámy s hedvábnou kůží a bílými parukami a jeho to už přestalo bavit, zamiloval se do ošklivé zvířecí dívky. Tahle pohádka nekončí vysvobozením, že se z IzaBELLY stala zase hezká chudá dívka, ale o tom, že někdo vás může přijmout takové, jací jste, a nemusíte se proto měnit.
Princ s IzaBELLOU na zámku zestárnul a měli spolu děti, které vypadaly napůl jako zvířata a napůl jako lidé. A ty děti měly také děti a tak jejich rod pořád žil a mohl vyprávět tenhle příběh.
Čeperová Kateřina, 6. E
