V jedné útulné a suché noře žil jeden malý vlk s maminkou. Měli jednu starou babičku, co žila daleko za lesem a za horou a za loukou, ale občas přeci tu dálku přešli, aby ji navštívili. Ale jednou onemocněla vlččice horečkou a potřebovala, aby jí vlčí vnuk donesl trochu teplého svařáku a polévky. Maminka měla moc práce, než aby se zaobírala nemocnou matkou, tak všechny věci nacpala do košíku a podala je synovi. Ale varovala ho: „Vzpomínáš na strýčka Alfréda? Jak si smlsnul na Karkulkovic rodině a šeredně za to zaplatil? Buď opatrný. Vnučka Karkulky čeká v lesích a mstí se všem zlým i hodným vlkům.“ Maminka na sucho polkla. „Pro vlky nastala zlá doba,“ špitla a potom pustila vlka ze dveří.
Vlk šel známou cestou a košík držel pevně v tlapách a pořád se otáčel, aby ho Karkulky vnučka náhodou nezahlédla. Slyšel totiž strašné věci. Stahovala vlky z kůže, pekla je nad ohněm a potom pořádala pro všechny hostinu. Rozhodně ji nechtěl potkat a tak se radši rozběhl, aby už byl v bezpečí u nemocné babičky. Jenže co vlk nechtěl, stanula před ním mohutná postava celá oblečená do ruda, s červeným čepečkem po své bábi. Karkulky vnučka.
Ucouvl, ale nebylo to nic platné, protože její tvář se roztáhla do úšklebku. Co o tomhle úsměvu už slýchal věcí? Pokaždé, když se Karkulky vnučka takhle usměje, znamená to jediné. Smrt vlka.
Svázala mu ruce i nohy a táhla ho k sobě domů. Košík s teplým svařákem a prášky a polévkou pro babičku zůstal osaměle ležet na cestě. Vlk se bál smrti, ale zároveň si vyčítal, že se o nemocnou babičku nikdo nepostará.
Karkulky vnučka ho zavřela do těsné, nízké klece a začala vařit bublající horkou vodu a chystala si koření a nože, aby ho mohla ochutit. Vytáhla ho z klece, páskem mu zavázala krk k dřevěnému prkénku, aby se nemohl hnout a rozpřáhla ruku s nožem.
Ozvalo se mohutné vytí a všude byla krev. Ale nebojte děti, vlk neumřel. Svými zuby rozkousal pásek, kterým byl připoutaný a vrhl se do náruče své milované babičky, které ještě od zubů kapala Karkulky vnučky krev. Tak, tak děti. Karkulky vnučka byla mrtvá a vlci, i ti hodní i ti zlí, mohli žít šťastně a nebát se červených čepečků.
Čeperová Kateřina, 6. E
