Bylo sychravo. Vítr lomcoval stromy a okenními tabulkami domů. Lidé byli zalezlí a nechtěli do toho chladného počasí vystrčit ani nos. Sem tam i zapršelo. Na náměstí moc lidí nebylo, ale stejně se tam jedna postavička objevila, větrný mužík, napůl vítr, napůl ani ne člověk, lidé ho ale nemohli spatřit. Byl takový průzračný. Hrál si s větrem a děsil lidi, kteří se odvážili jít ven. Ale po delší době zjistil, že už mu to nepřináší takovou radost, jakou čekal. Posadil se na lavičku. Udělal on někdy něco dobrého? Kolem šla maminka s malým synkem a držela ho za ruku. A oba byli zabalení do bund, čepic a šál. „Je mi zima,“ stěžoval si ten chlapec mamince! „No ano, no ano,“ přizvukovala maminka. „Když je vedro, tak mi vítr nevadí, ale takhle…“ pustil se maminky a roztáhl ruce. Větrný mužík, který to celou dobu poslouchal, se zaradoval. Udělal! Udělal jsem někomu radost, když je horko! A větrem kreslil ve vzduchu piruety. Moc dlouho mu to ale nevydrželo. Šel náměstím dál a spatřil starou paní. Na hlavě měla nasazený chlupatý teplý kulich a kolem krku omotanou šálu. V sáčku měla rohlíky, které drolila na drobečky pro holuby. Jen jich nebylo tolik jako za slunných dnů. Pšíkala a smrkala. Počasí jí moc dobře nedělalo. Vzdychla a větší kus rohlíku hodila statnému holubovi. Hned ho sezobl. Větrný mužík zase posmutněl. Posadil se na okraj obrubníku a vzdychl. Vítr na chvíli ustal, ale spustil se liják. Babička se zvedla. Všechny rohlíky nadrolila, hodila je holubům a vydala se domů. Větrný mužík tam dlouho seděl. Přemýšlel, a navíc se domníval, že když nebude běhat po náměstí, nebude foukat tolik vítr. Dal si ruce do dlaní a vzdychal.
Potom ale uslyšel líbeznou melodii. Zvedl se a pomalým šouravým krokem, aby se zase vítr nerozfoukal, se vydal k hudbě. Vedle kašny, ze které stříkala studená voda, stála drobná holčička. Měla přes sebe přehozený jenom potrhaný kabát a hrála na housle. Vedle sebe měla postavenou sklenici. Občas jí tam někdo hodil nějak drobné, ale nic víc. Větrný mužík uviděl velký kus dál od ní obrovskou peněžní bankovku. Rozběhl se a vítr jí odfoukl rovnou k dívence. Tvář se jí rozzářila a na housle začala hrát rychlou veselou písničku. Byla to taková maličkost, ale větrnému mužíkovi se roztáhla tvář do úsměvu. Byl šťastný, že ona je šťastná, a to to byla jen taková maličkost.
Ponaučení: Snaž se lidem pomáhat, ne jim škodit. Buď šťastný z maličkostí a važ si toho co máš. Když pro někoho uděláš dobrý skutek, je to daleko lepší než myslet na sebe.
Kateřina Čeperová, 5. C
