JASMÍNA JOHANESOVÁ (prosinec – březen)
Kapitola III. Narozeniny a nová výzva K narozeninám jsem dostala velmi netradičný dárek. Průkaz, na kterém stálo „NOVÝ ČLEN NA POMOC ZVÍŘATŮM“. Jednalo se o pomoc v zoologické zahradě v Praze. Dárek jsem obdržela od našich, protože vědí, jak moc mám zvířata ráda. Jako malá jsem domů přitáhla i žížalu, kterou jsem u babi na zahradě nerada rozpůlila lopatkou při sázení květin do země a nutila jsem tátu, aby ji slepil. Ve škole jsem dárek ukázala Heduš, ta se hned doma dožadovala, aby směla také do tohoto spolku vstoupit. Rodiče, ač přísní, souhlasili kupodivu okamžitě. Zřejmě se domnívali, že tam bude pod dozorem dospělých osob, a tudíž nehrozí toulání se po městě. Ale vše časem bylo úplně jinak.
Pamatujete na toho kluka, co jsem do něj nedávno narazila? Černé řasy, tmavohnědé oči, černé vlasy, vysoký, snědý, pohledný. Šmankote, to zní, jako bych četla blbý inzerát. No prostě, co vám budu vykládat, jsem z něho mimo. Je to divné, ale měla jsem pocit, že mu nejsem lhostejná. Zase přeskakuji, co? Takže, když jsme do sebe narazili a on neurvale řekl: „Ježíš, ženská, nemůžeš dávat pozor!“ Vzal mě za ramena (jsem o půl hlavy menší) a odtáhl mě od sebe. Ale naše oči se setkaly a bylo to jasné. Z jeho tváře vymizel zlostný pohled a mně se na čele vyhladily zamračené vrásky a napjatý výraz povolil. Mlčky jsme na sebe trapně zírali. Po přibližně jedné minutě (a že byla dlooouhá) jsem polkla slinu i s omluvou, takže to znělo nějak takhle: „Po……iň!“ Oba dva jsme se tomu hlasitě zasmáli. Při rozloučení jeho poslední věta zněla: „Snad se zase potkáme.“ Stále mi to zní v uších. Co má se stát, se stane.
Ještě ten den jsem žhavila telefon a vše vyprávěla jak Hedušce, tak mému nej kamarádovi Vincentovi. Však se na něj pamatujete z první kapitoly mého deníku. Velká náhoda tomu chtěla, že i Vinc byl vlastníkem průkazu na pomoc zvířatům. Nikdy se o tom nezmínil a přitom už byl členem dva roky. Domluvili jsme se, že půjdeme na první setkání společně a všechny členy nám představí. Tak se také stalo. Ale byly tam skupiny dvě. Ta Vincentova, co si říkali (ani nevím proč) „Hmoždinky“, do které jsem se automaticky s Heduš začlenila, a ta druhá skupina, co ještě postávala u brány zoologické zahrady. Ti si říkali „Havrani“. Zřejmě proto, že téměř všichni chodili v černém. Jak originální, že? Tyto dvě skupiny proti sobě stály jako supi. Jejich vražedné pohledy mluvily za vše. Zatím jsem neměla příležitost nahlédnout do nitra všech přítomných. „Havrani“ neustále přitahovali mou pozornost. Přišel vedoucí a odborník na pomoc zvířatům, srdečně nás uvítal a rozdělil nám práci, která spočívala převážně v uklízení klecí, zametání, mytí zvířat, údržba trávníků atd. „Havrani“ zřejmě ještě na někoho čekali, a tak jsem si jich přestala všímat a zabrala se do práce.
Právě jsem uklízela klec orangutanů, kteří tam samozřejmě za mé přítomnosti nebyli, ale ve vedlejší kleci řádil pavián. Výstižné. Cosi na mě řval a já z legrace na něho cenila zuby a vyplazovala jazyk. Nadarmo se jim neříká opice. Po chvilce to po mně pavián opakoval a já se mohla uchechtat. V ten moment ke mně přistoupil jeden kluk z naší skupiny. Byl milý, nějaký Adam a smál se se mnou, zrovna když procházela skupina „Havranů“. Málem jsem omdlela, když mezi nimi procházel i onen krásný kluk, do kterého jsem narazila. Jen mi pokynul hlavou, jako by se před ostatními cítil provinile, že mě zná. Tak si tak pokynu hlavou také, jako by nic. Ale uvnitř v žaludku mi běhalo hejno mravenců a všelijakých potvor. Když se i „Havrani“ pustili do práce všeho druhu, neznámý mě stále sledoval jako já jeho. Jen tak po očku, sem tam.
Po několika dnech jsem pochopila, proč mezi „Hmoždinkami“ a „Havrany“ panuje taková zlost. Skupina „Havranů“ totiž vládne neskutečnou a nesnesitelnou upřímností. Popichují ostatní, jak jsou pomalí, a používají u toho dost husté nadávky, které ani nebudu opakovat. Jediné, na co jsem se zmohla, když jsem jim oponovala, bylo, že je mi z nich na blití. To byla chyba. Rozpoutala jsem ještě větší válku a domů jsem chodila čím dál sklesleji. Ta práce se zvířaty byla skvělá, ale ti „Havrani“….. Párkrát se mě zastal Adam, když byl zrovna na blízku a zaslechl nějaký ten útok. Adam byl celkem taky hezký kluk a cítila jsem, že mu nejsem lhostejná, ale chyběla tam ta pomyslná jiskra v oku. A bez toho to nejde.
Po nějakém tom měsíci se odehrálo mezi mnou a „Havrany“ malé drama. Bylo to 12.března, ten den nezapomenu nikdy. Zametám před klecí, kde se proháněl jaguár (nemyslím auto kluci, ale šelmu), a kolem mě prochází jeden ze členů „Havranů“. Cítila jsem, že má neodmyslitelně náladu se hádat. Začal s tím, že smrdím jak koňské hovno, a pokračoval tak dlouho, až mi vylítly slzy. No neustála jsem to. Sedla jsem si na lavičku před jednou z klecí šelem a dala si hlavu do dlaní. To vzlykání nešlo zastavit. Tentokrát se mě neměl kdo zastat, všichni se seběhli, až když bylo po hádce a já už jen fňukala. Heduš mě pohladila po vlasech, ale bylo mi trapně. Nakonec jsem vstala, co jiného mi zbývalo. Říkala jsem si pro sebe stále dokola: „Seber se, holka, seber se.“ Tak popadnu koště, zametám a cedím a zametám. Ani se nenamáhám otírat slzy. Jediné, co jsem dokázala, bylo potlačit hlasité vzlykání. Ten blb z druhé skupiny na mě ještě cosi helekal, ale já to už neposlouchala. Opakovala jsem si, že ho to dozajista brzy přejde, když mu nebudu odpovídat.
Ale kdosi ho předběhl. Ano, ten kluk, co se mi tak líbí. Po skoro 3 měsících se konečně ozval. Zařval na něj tak, že všichni z naší skupiny stáli jak sochy a čekali, co bude dál. Ten, jenž si o mně od první chvíle prý myslel, že vidí anděla, přistoupil ke mně. Ten, co do mě tehdy narazil. Jmenoval se Samuel Dufek. Vzal mi koště z ruky, ladným a pomalým pohybem jej opřel o klec, utřel mi slzy a přede všemi mě dlouze políbil. Nebránila jsem se ničemu, co následovalo. Vzal mě za ruku, dělal mi koridory mezi hejnem “zlých Havranů” a vedl mě k nim do šatny. Připadala jsem si jako nějaká hvězda. Všichni stáli s otevřenou pusou včetně Vincenta, Adama, Heduš i ostatních. V šatně se na mě usmál a konečně promluvil a představil se. Udělala jsem totéž. Pohladil mě po tváři a otevřel další dveře, které vedly do jakési klubovny „Havranů“. Samuel nebo Sam, jak chcete, zapálil svíčku, obrátil se ke mně, přitáhl si mě a znovu jsme se začali líbat. Byla jsem trochu zmatená, trochu nervózní, ale děsně jsem si přála, ať se něco podobného stane. Zřejmě to byl stav mé mysli a já to přivolala. A co teď? Co bude dál? O tom zase až příště…..
KONEC III. KAPITOLY
(Pro školní časopis Labyrint: Vlaďka Maková Sobotková)