Sandra spatřila vysoké obrysy budov. Bylo to velmi zajímavé. Sandra svýma bosýma nohama běžela po poli v naději, že tam brzo bude. Běžela a běh se jí zdál nekonečný. Nakonec přece stála před městem samotným. Vydala se po obchodní uličce. Lidé si na ní ukazovali a smáli se. „Jak to vypadáš?“ zeptala se vysoká dáma se světlými vlasy až po pas a upnutými růžovými šaty. Sandra si prohlédla svůj černý potrhaný hábit. „Jak si mohu opatřit něco lepšího?” chtěla vědět. „Musíš mít peníze.” oznámila prostě dáma. „Co to je?” nechápala Sandra a ta žena se hlasitě rozesmála. Čarodějce bylo smutno. Ještě o tom neslyšela. Když se ta dáma dost vynasmála, stručně vysvětlila, že je to měna a jak ji může získat. „Když už, tak běž do kavárny na brigádu servírky.” navrhla a tak Sandra poděkovala a rozešly se. Nebyla hloupá a číst uměla, takže stačilo najít budovu s nápisem kavárna. I když, co je kavárna, o tom neměla tušení. Najednou to spatřila a vydala se dovnitř. Byl to malý krámek. „Můžu se zeptat, hledáte servírku?” pronesla, když přišla k pultu. Stála u něj malá paní. „Ano, pojď zaučím tě.” A tak se Sandra naučila vařit kávu. Dlouhé měsíce ji připravovala a podávala. Z peněz, co získala, si ale musela opatřit jídlo. Zbytek si pečlivě schovávala. Neměla ale žádné bydlení. Paní v kavárně jí poradila, ať si najme třebaže i malý byt. To už Sandře po zaplacení nájmu zbývalo už jenom málo. Navíc si musela byt vybavit. Za opravdu dlouhou dobu, když měla byt krásný, si mohla za zbylé peníze koupit i její vysněné oblečení. Pak už se krásně zabydlela. Po práci večer co večer bloumala po městě a hledala Nikolu. Zdálo se to ale neúspěšné.
Jednoho dne, když vařila kávu, do kavárny přišla jakási vážená dáma. Měla dva dlouhé bílé copy a elegantní oblečení. Sandra měla vlasy chycené do primitivního drdolu, aby jí vlasy nepadaly do očí. „Co si dáte?” řekla otráveně Sandra. Ta dáma si sundala sluneční brýle. Měla fialovo modré oči. Nebyla to jen nějaká dáma. Byla to Nikola. „Poslyšte, dám si …” zarazila se a poznala Sandru. Obě na sebe jen tak dívaly. „Co tu děláš.” vyštěkla hrubě Nikola. „Jsem tady! A chci, abys to tu nechala takové, jaké to je, nedala se Sandra. „Proč jsi mi to udělala?” ptala se Nikoly. „Jsem zlo a nějaké dobro mě nezajímá.” řekla Nikola a odešla z kavárny. Sandra si povzdychla a dál vařila kávu.
Jedno zimní odpoledne se přece jen Nikola vrátila. Měla dlouhý zimní kabát. „Na samotné nejvyšší hoře tohoto světa za půl roku o úplňku přijď. Budeme vést boj dobro proti zlu.” oznámila a zmizela.
Čeperová Kateřina, 5. C