Sandra poslouchala srdce jí tlouklo. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla to být pravda. „Byly každá úplně jiná. „Ne,” zašeptala. „Ano,“ odvětil kouzelník. „To nemůže být pravda.“ hlesla Sandra.
Když to uslyšela, živě se jí vybavila Nikola. Stála na proti ní. Bílé hladké vlasy jí vlály ve větru a modro fialové oči se třpytily. Najednou se v nich objevila jiskra zla. Sandra tam stála, jistá si, že všechno zachrání a pak těch pár vteřin se zdálo jako nekonečno. Nikola k ní přistoupila a strčila ji.
Sandra se vrátila do reality. Seděla na pohovce naproti kouzelníkovi. Pak jí to všechno vysvětlil. Když stvořil ji, dobrou čarodějku, žilo se jako v pohádce. Všichni byli ohleduplní a pracovití. Kouzelníka to přestalo bavit. A jako v každém příběhu tu máme zmínku o dobru a zlu. Jednoho dne se kouzelník prý rozhodl Nikolu navštívit. Bylo to prý v tu dobu, co Sandra čekala na konci tunelu. Chtěl jít i za ní. Nikola prý seděla u útesu. Nebrečela, ale měla kamennou tvář. Jako by ta titěrná jiskřička dobra, která v ní přesto zůstala, navždycky vyprchala. Řekla, že mě nepotřebuje a že jde do světa. Moderního světa. Jde ho zničit.
Kouzelník sklopil hlavu. „Pak jsem šel za tebou,“ vypravoval. „Nebyla jsi tam a tak jsem jsem šel jako vždycky.“ Sandra pořád přikyvovala. jako by jí všechny odpovědi došly. Pak se na ni kouzelník vážně zahleděl. „Musíš Nikolu zničit.“
Sandře jako by se zastavilo srdce. Ano, začala Nikolu nenávidět, ale nechtěla ji zničit. „Jinak to nejde?“ vydechla a po tváři se jí skutálela slza. Kouzelník zavrtěl hlavou. „Vždyť jste říkal že i zlo je potřeba.“ namítla v sebemenší naději, že Nikolu nezničí. Muž opět zavrtěl hlavou. Sandře se najednou před očima promítlo, jak s Nikolou byly poslu. Jak společně vařily, chodily po lese. Všechno hezké jí proběhlo před očima. Podívala se na kouzelníka: „Jde to i jinak.“ „Prostě ji zastav. Poznáš co musíš udělat.“odvětil suše kouzelník.
Sandra tedy opustila místnůstku. Obstojně prošla bludiště chodeb a šla podél potoka, dokud si nebyla jistá, že je tam, kde Nikolu naposled spatřila. Vylezla po skalnaté hlíně. Po lesní pěšině se vydala až ke skále, kde Nikola dosud přebývala. Nebyla tam. Sandra to ale už předem očekávala a tak běžela dál. Míjela svoji starou chatrč a opět se v ní probudil pocit nenávisti k té malé polorozpadlé barabizně, kde byla stovku let. Jen kolem ní proběhla a běžela po zoraném poli. Vítr začal dout. Její černé dlouhé vlasy jí padaly do očí. Jenže pořád šla a někdy i běžela. Najednou se zarazila. Věděla, že musí ujít ještě dálku, ale poprvé to spatřila. Svět, před kterým se ukrývala.
Čeperová Kateřina, 5. C