Tak kde jsme skončili? Ano! U utrápené Sandry která čekala na konci tunelu u tajemných dveří. Po dlouhé době si stoupla. Popošla na místě a protáhla se. Najednou se v dálce tunelu objevilo světlo a nějaký obrys postavy. Čím blíž byla tím větší napětí se v Sandře značilo. Konečně zjistí jaký smysl mělo jít podél potoka. Byl to vysoký vrásčitý stařík s dlouhým bílým vousem až na zem. Měl dlouhý smaragdový plášť a špičatou třpytivě zelenou buřinku. Vlasy měl hladké a dlouhé. Sandře srdce bušilo tak silně, že to slyšel i ten muž. Vyštěkl na ni, co tu chce.
„Já?“ vykoktala Sandra a v duši měla jedinou myšlenku: NĚCO JE ŠPATNĚ. Kouzelník se svýma malými nebesky modrýma očkama podíval. Najednou, jako by z něho spadla všechna hrubost. Něžně se pousmál. „Co tu děláš Sandro?“ zeptal se jemně. Dívka se krčila v rohu. Jak to, že znal její jméno? Proč je tu zrovna on? Sandra si přišla nějaká malátná.
„Odkud znáte mé jméno?“ dodala si odvahy. „Odjakživa„“ řekl muž a z kapsy smaragdového pláště vytáhl zrezivělý prastarý hezky zdobený klíč. Sandře došlo, že ten klíč otevře ty dveře. Kouzelník k nim popošel a skrčil se. Klíč v té klíčové dírce doslova zapadl sám. Kouzelník jím párkrát zatočil a dveře se otevřely.
Byla to velká místnost s vysokým stropem. Světlo tu bylo matné protože ze stropu trčelo jen pár žárovek. Sandra i kouzelník vstoupili. V rohu místnosti byl malý titěrný stolek s rozvrzanou židlí a mohutnou knihou. Pár metrů od stolu byl potažený ručně pletený kobereček, který hrál všemi barvami. U něho byla pohovka. Zjevně měla být žlutá, ale časem vybledla. Kouzelník pokynul, aby se Sandra posadila na pohovku a sám si sedl naproti ní do křesla. „Proč tu jsi?“ zeptal se mile a očka se mu třpytila. Sandra se nejprve ostýchala, ale když se osmělila, vypověděla mu celý příběh. Od jejího osamělého života, setkání s Nikolou a shození ze stráně. Kouzelník jen přikyvoval. Když to všechno Sandra vypověděla, řekl: „Víš proč tě znám?” Sandra zavrtěla hlavou. „Já tě stvořil.“
Svět se zastavil. Sandra nikdy nepřemýšlela, proč tu je nebo kdo ji stvořil. Věděla, že je tu pro dobro a tak se snažila pomáhat. Teď tu seděla na konci tunelu s vrásčitým staříkem, který jí oznámil, že ji stvořil.
„Nechápu to.“ vydechla. „Já vím„“ kývl kouzelník. „Víš, dřív tu bylo tolik špatných věcí. Pak se objevil mor. Lidé umírali. Nebylo jim pomoci. Tak jsem použil tolik kouzel, kolik jsem uměl, a vytvořil tebe. Dobrou čarodějku. Lidé se začali uzdravovat a já o tobě už nikdy neslyšel„“ Sandra mlčela. Najednou ji ale napadla prostá otázka, byla obyčejná, ale ji trápila od té doby, co se vydala podél potoka. „Proč tu jsem?“ „Protože chceš pomoct Nikole„“ Sandra mlčela. Byla to pravda. Stýskalo se jí, možná už nechtěla být znova sama. „Vím, že jí chci pomoct, ale jak?“ napjatě vydechne Sandra.
„Něco o ní nevíš,“ řekl kouzelník „je to tvoje sestra.“
Čeperová Kateřina, 5. C