Jakmile se Sandra zřítila ze sráze a vydala se podél zakalené bystřiny byla zase osamělá. Úzká propast se zdála nekonečná a Sandra měla hlad. Čarodějky ale neměly v rejstříku kouzel dovoleno kouzlit jídlo, protože ne všechno je zadarmo. Sandra neviděla ani stéblo trávy. Jen výš nad ní u skalního převisu rostlo pár kopulek uschlého mechu a malé houbičky, které byly asi jedovaté. Sandra už už chtěla říct pár zaklínadel, aby se dostala nahoru a mohla se pořádně najíst. Každá čarodějka má ale určitý počet kouzel na určitou dobu a Sandra je všechny vyplýtvala. Už už chtěla začít lézt po skále, aby si aspoň dala ty malé houbičky, ale najednou jí v krku vyschlo. Vzdychla a zadívala se na potůček, který byl čím dál hlubší a špinavější. „Ne, ještě nejsem na pokraji sil a tohle pít nebudu!” odporovala Sandra. A tak dala zase do kroku, aby se zabavila aspoň nějakou činností.
Jak mám vyprávět o tom, že jde někdo podél potoka? Střídala se noc s dnem. Sandra šlapala až měla chodidla odřená. Hlad byl chvíle co chvíle větší. Sandra se v duchu stále přemlouvala, aby vodu nepila z potůčku. No víc o tom asi neřeknu. Takže vám aspoň převyprávím den, kdy se Sandře podařilo dojít až ke konci srázu kde spatřila… no čtěte dál.
Nohu už měla od puchýřů a zablácené od zeminy. Svůj černý hábit prodřený a hrdlo vyschlé. Přesto a když by stačilo začít lézt po skalnatém srázu až na vrchol, šla dál. Proč? Tu otázku si nemálo kdy položila. Protože může, protože musí, protože ví, že pomůže Nikole, protože to dokáže. Nesčetně odpovědí. A když má někdo stanovený cíl a ví proč, tak to dokáže. Sandra si tyto myšlenky přehrávala v hlavě ale stejně. Kolikrát byla tak vyčerpaná, že se prostě posadila a usnula a spala do druhého dne. Věděla že je na cestě už dlouho a tak věděla, že by její úsilí bylo zbytečné, kdyby se na podpatku otočila rovnou domů. Do své rozlámané chatrče, kde je věčně věků sama. Kde to bytostně nenáviděla.
Jednoho dne, kdy Sandra popadla své zbytky sil a šla a šla. Uviděla podlouhlý tunel. Ještě před jeho vstupem byla malá studánka. Hned, jak ji spařila, rozběhla se k ní. Vlažná voda jí příjemně chladila. Když se dostatečně napila, všimla si lucerny. Byla položená na malém pařezu. Svítila tak jasně, že by to za sebevětšího světla bylo vidět. Až to pálilo v očích. Pak tu byl tunel, ve kterém byla černoucí tma. Sandra uchopila lucernu Ještě se trochu napila ze studánky a vyrazila do tunelu.
Lucerna ho celý osvětlila. Snad jeden den trvalo, než Sandra spatřila světlo jiné než z její lucerny. Chodby se větvily a bylo to jako v bludišti. Ale o dalším světle vám povím pak. Sandra viděla tunely a světlo lucerny stěží dopadalo aspoň na dva metry před sebe. Jenže vyprávět o chůzi tunely není taky žádná zábava a tak už bych měla přeskočit k tomu zajímavému. Takže Sandra šla černočerným tunelem až uviděla světlo. Vlastně to nebylo takové světlo, které bývá na konci tunelů. Byly to staré dubové dveře prožrané moly. Na těch dveřích bylo kukátko a tím procházel úzký paprsek světla. Sandra byla napjatá a nadšená. Běžela ke dveřím, lucernu pevně v ruce, aby jí ozářila aspoň cestu. Slavnostně natáhla paži a stiskla kovovou kliku. Bylo zamčeno. Sandra si sedla vedle dveří a lucernu položila vedle sebe. Vzdychala a naříkala a vzdychala. Teď jí došlo, že to byla chyba. Jenže pak ji napadlo, že když už tu ty dveře jsou, musí to mít význam. A tak čekala. Celé hodiny celé minuty i vteřiny. A nakonec se dočkala, ale o tom až příště.
Čeperová Kateřina, 5. C